Sedím v kuchyni, kde kdysi zněl smích mých dětí, a přemýšlím, jestli jsem někde neudělala chybu. Moje dcera Klára a syn Ondřej žijí své životy daleko ode mě, zatímco já zůstávám sama v domě, který je teď až příliš tichý. Každý den doufám, že se vrátí, nebo alespoň zavolají, a snažím se najít smysl v téhle nové samotě.
Jmenuji se Alena a celý život jsem věnovala svým dětem, ale teď, když jsou dospělé a mají vlastní životy, cítím se ztracená a nepotřebná. Snažím se najít nový smysl a pochopit, jak dál žít, když už nejsem středobodem jejich světa. Sdílím svůj příběh v naději, že nejsem sama a že společně najdeme cestu, jak se s tímto pocitem vyrovnat.
Jmenuji se Eliška a po třiceti letech mateřství jsem zůstala sama v domě, kde kdysi zněl dětský smích. Nejstarší syn Tomáš odjel do Německa a už roky se neozval, dcera Hana má vlastní rodinu v Brně a nejmladší Petr žije v Praze, kde na mě nemá čas. Každý večer si prohlížím staré fotografie a přemýšlím, jestli jsem někde neudělala chybu, že je teď kolem mě takové ticho.
Jmenuji se Marie, je mi 68 let a ticho v mém čtyřpokojovém domě se stalo ohlušujícím. Stále dobrovolničím v místní knihovně, abych se zaměstnala, ale osamělost je těžké setřást. Rozhodla jsem se pozvat své děti a vnoučata, aby u mě zůstali, s nadějí, že oživím teplo, které kdysi naplňovalo tyto stěny. Toto je můj příběh.
Po 35 letech manželství objev na manželově notebooku otřásl mým vnímáním našeho společného života. Seznámili jsme se na vysoké škole a náš milostný příběh se rozvíjel jako pohádka. Vychovali jsme dvě úžasné děti, Annu a Petra, a nyní, když si užíváme klidu prázdného hnízda, se potýkám s nečekanými pochybnostmi. Někdy stíny nejistoty přetrvávají déle, než bychom čekali.
