Jednoho večera jsem se vracel z práce a viděl jsem svého souseda, Františka, jak sedí na lavičce, slzy mu stékaly po tváři. Středně starý muž, zíral prázdně před sebe, neschopen skrýt svůj smutek—bylo jasné, že se stalo něco strašného. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci, na což odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
I v dnešním moderním světě se některé situace zdají jako návrat do feudálních časů. To byl případ Aleny. Její rodina byla malá: matka, starší sestra a ona sama. Život byl těžký, ale zvládaly to. Alena měla štěstí, když potkala laskavého a ambiciózního muže jménem Pavel. Nicméně Alena musela neustále vymýšlet způsoby, jak pomoci své rodině, často na úkor svého vlastního štěstí a štěstí svého manžela.
Čekala mě životní lekce… Když přemýšlím o své minulosti, ptám se sama sebe, zda jsem byla dobrou matkou nebo zda jsem udělala chyby, za které nyní draze platím. Celý svůj život jsem věnovala svým dětem. Vychovávala jsem je sama poté, co můj manžel zemřel, když našemu synovi byly pouhé dva měsíce. Naše dcera, nejstarší, už byla s námi. Tvrdě jsem pracovala, ale nikdy
Čekala mě životní lekce… Když přemýšlím o své minulosti, ptám se sama sebe, zda jsem byla dobrá matka, zda jsem udělala chyby, za které nyní draze platím… Celý svůj život jsem věnovala svým dětem. Vychovávala jsem je sama. Můj manžel zemřel, když bylo našemu synovi teprve dva měsíce, a v té době jsme už vychovávali naši nejstarší dceru. Tvrdě jsem pracovala. Ale nikdy
Bylo mi teprve 23 let, když mě opustil můj manžel, nechal mě samotnou vychovávat našeho malého syna, Šimona. Šimonovi byly tehdy jen tři roky. Můj manžel odešel, protože ho unavovaly neustálé problémy – koneckonců musel vydělávat peníze a utrácet je na rodinu. To se mu vůbec nelíbilo. Proč utrácet za rodinu, když mohl utrácet za sebe a svou milenku?
Poprvé, když podala žádost o rozvod, byla jsem jen batole a můj otec musel roky platit alimenty. Občas jsme se vídali, ale emocionální jizvy byly hluboké.
Kde jinde bych našel takovou hospodyni, která pracuje zadarmo? Jak se cítí žena v 50 letech? Stále poměrně mladá, atraktivní a plná naděje. Všechno se může ještě stát. Eliška měla svou dceru Naďu, když jí bylo 25 let. Teď je Nadě 25 let. Žily spolu v dvoupokojovém bytě a byly nejlepšími přítelkyněmi. Vypadaly téměř jako sestry.
Před dvaceti lety byla paní Karolína hrdá na svou budoucí snachu: „Je úžasná!“ říkala všem. „Vystudovala vysokou školu, učí angličtinu na škole. Může cestovat kamkoli. Je zvláštní, že se zamilovala do mého syna—je automechanik, samouk, ale jaký…“
Když naše dcery dospěly, mysleli jsme si s manželem, že si konečně můžeme oddechnout. Měli jsme dvě dcery, které jsme museli podporovat, a bylo to těžké. Oba jsme pracovali v továrně a vydělávali velmi málo, takže jsme museli šetřit na všem. Byla jsem hrdá, že mé děti chodily do školy, která nebyla horší než školy dětí bohatých rodičů. Obětovali jsme vše, aby naše dcery měly, co potřebovaly.
Po tom, co jsem sama vychovala své děti bez jakékoli podpory, nemám chuť se znovu ponořit do světa plenek a dětské stravy. Můj bývalý manžel se o dceru nestaral, a teď, když jsem konečně svobodná, váhám znovu přijmout roli pečovatelky.
Generační rozdíly často vedou k nedorozuměním a konfliktům. Když se Dagmar rozhodla prodat svůj byt, aby pomohla rodině svého syna, doufala v harmonickou budoucnost. Realita společného bydlení však přinesla nečekané výzvy a lítosti.
Když mě můj manžel postavil před ultimátum, rozhodla jsem se zachovat naše dítě v domnění, že láska zvítězí. Nicméně zátěž, kterou to na náš vztah uvalilo, odhalila hlubší problémy, které jsme nedokázali překonat. Toto je příběh volby, která vedla k rozpadu manželství a těžkým následkům, kterým jsem musela čelit.
