Tohle je příběh o létě, kdy jsem chtěla jen pomoci synovi a snaše, ale místo vděčnosti jsem zažila výčitky a nepochopení. Musela jsem se postavit sama za sebe a přehodnotit, co vlastně v životě chci a kde jsou mé hranice. Je to vyprávění o rodinných očekáváních, zklamáních a hledání respektu k sobě samé.
Letní prázdniny jsem strávila hlídáním vnoučat, doufala jsem, že děti ocení moji pomoc. Místo radosti jsem však zažívala samotu a pocit, že moje láska zůstává bez povšimnutí. Tento příběh je o tichém smutku matky a babičky, která se snaží být oporou, ale zůstává nepochopena.
Celé léto jsem se starala o vnoučata, protože jsem věřila, že mi děti budou vděčné. Místo toho jsem se ocitla v pasti očekávání a nevyřčených výčitek. Teď přemýšlím, kde je hranice mezi pomocí a zneužitím dobré vůle.
Každé léto se bojím, protože máma odjíždí na chalupu a já zůstávám sama s rodinou, která se mi rozpadá pod rukama. V tomhle příběhu popisuji, jak jsem se musela postavit chaosu, nepochopení i vlastním selháním, abych našla sílu znovu věřit sama sobě. Je to zpověď o tom, jak těžké je být vysloužilou mámou v české rodině, kde se očekává, že všechno zvládnu bez pomoci.
Miluji svá vnoučata celým svým srdcem a věnuji jim veškerý svůj volný čas. Bohužel mám vážnou „konkurenci“ – tchyni mé dcery.
Kam se celý rok ztrácejí? Víte, proč se to děje? Protože jak moje maminka, tak tchyně chtějí vzít moji dceru na pláž.
Zůstala jsem blízko s tátou a často trávila léta návštěvami u jeho rodičů (mých prarodičů) v malém přímořském městečku. Deset let po rozvodu se máma znovu vdala a teď trvá na tom, abych se sblížila se svou novou nevlastní sestrou, ale její nedostatek taktu je nesnesitelný.
Nora poslala své děti na měsíc k babičce, aby si užila klidnou pauzu. Jenže už po třech dnech jí babička naléhavě volala, aby si pro děti přijela.
