Jmenuji se Lucie a nikdy jsem si nemyslela, že mě absence vlastních dětí postaví do středu rodinného dramatu. Když mě sestra požádala, abych se postarala o naši nemocnou maminku, souhlasila jsem – ale brzy jsem zjistila, že tahle oběť je větší, než jsem čekala. Příběh o tom, jaké je to být „tou bezdětnou“, na kterou všichni spoléhají, a o hledání vlastních hranic.
Jmenuji se Eliška a v pětatřiceti jsem se rozhodla, že nechci mít děti. Toto rozhodnutí vyvolalo v mé rodině bouři nepochopení a odsouzení. Příběh popisuje mou cestu za svobodou volby, bolestné rozhovory s rodiči i sourozenci a hledání přijetí sama sebe.
Všechno začalo jedním rozhovorem v kavárně, kde jsem po letech potkala svou dávnou kamarádku Hanu. Její manželství se rozpadlo, ne kvůli nevěře, ale kvůli nenaplněné touze po dítěti a tlaku rodinného dědictví. V jejím příběhu jsem našla odraz vlastních obav a otázek o tom, co je v životě skutečně důležité.
V tiché čtvrti na okraji Prahy se kdysi živé manželství začíná rozpadat pod tichým tlakem nenaplněného očekávání. Nebyla to absence lásky nebo zrada, co je rozdělilo, ale nepřítomnost dítěte, které by neslo jejich odkaz dál. Tento příběh se zabývá tím, jak společenská a rodinná očekávání mohou zastínit pouta lásky, zanechávajíc za sebou stopu bolesti a nevyřčených lítostí.
