Vyhodila jsem syna z domu a nastěhovala se ke snaše: Nelituji, ale přeji si, abych se mu postavila dřív

„Mami, ty jsi se úplně zbláznila!“ křičel na mě Tomáš, když jsem mu balila věci do igelitky. Jeho hlas byl plný vzteku, ale v očích měl strach. Stála jsem v předsíni našeho bytu na sídlišti v Brně, ruce se mi třásly, ale tentokrát jsem necouvla. „Ne, Tomáši. Dneska už ne. Dneska už tě tady nechci.“

Nikdy bych si nemyslela, že tohle někdy řeknu svému jedinému synovi. Ale když jsem viděla, jak se jeho žena Lucie třese v koutě kuchyně, jak si tiskne modřinu na zápěstí a snaží se nebrečet před malou Aničkou, došlo mi, že už nemůžu mlčet. Že už nemůžu být ta tichá matka, která všechno omlouvá a doufá, že to nějak přejde.

Tomáš byl vždycky po tátovi – vysoký, tmavovlasý, s hlubokýma hnědýma očima. Můj muž Petr byl ale jiný. Byl laskavý, měl sametový hlas a nikdy na mě nezvýšil hlas. Když před pěti lety zemřel na infarkt, Tomáš se změnil. Začal pít, hádal se s Lucií kvůli každé maličkosti a domů chodil pozdě v noci. Já jsem si pořád říkala, že je to jen těžké období. Že to přejde.

Jenže nepřešlo. Naopak. Lucie mi několikrát volala v slzách, že má strach. Že Tomáš křičí na Aničku, že bouchá dveřmi a někdy i něco rozbije. Já jsem jí vždycky říkala: „To bude dobré, zlatíčko. On je jen unavený.“ Ale dneska ráno jsem ji našla s roztrženým rtem a Anička se schovávala pod stolem.

„Mami, tohle nemůžeš udělat! To je můj byt!“ Tomáš stál ve dveřích a já poprvé v životě cítila, že mám nad ním moc. „Ten byt je napsaný na mě a tátu,“ řekla jsem tiše. „A já tě tu už nechci.“

Lucie seděla na gauči a tiskla Aničku k sobě. „Prosím tě, mami…“ začala Lucie tiše, ale já ji přerušila: „Ne, Lucko. Tohle už nesmí pokračovat.“

Tomáš odešel s igelitkou v ruce a práskl dveřmi tak silně, až se zatřásla okna. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Ne kvůli němu – kvůli sobě. Kvůli tomu, že jsem tolik let mlčela a nechala ho ubližovat lidem, které miluju.

Následující dny byly zvláštní. Lucie byla vděčná i rozpačitá zároveň. „Já nevím, jak ti poděkovat,“ šeptala večer u čaje. „Nemusíš mi děkovat,“ odpověděla jsem. „Já bych měla děkovat tobě – že jsi vydržela tak dlouho.“

Začaly jsme spolu žít jako dvě ženy v domácnosti – vařily jsme spolu večeře, chodily s Aničkou na hřiště a večer si povídaly o všem možném. Bylo to zvláštní – najednou jsem měla pocit, že mám dceru, kterou jsem nikdy neměla.

Rodina to ale nesla těžce. Moje sestra Jana mi volala: „Jano, co jsi to udělala? Vždyť je to tvůj syn! Co tomu řeknou lidi?“ A já jí odpověděla: „A co by měli říkat? Že jsem konečně ochránila svou vnučku a snachu?“

Bratr Milan mi napsal zprávu: „Jsi blázen. Syn je krev tvé krve.“ Ale já už věděla své. Krev není všechno.

Tomáš mi párkrát volal opilý v noci. Nadával mi do zrádkyň a vyhrožoval, že mě nikdy nechce vidět. První týdny mě to bolelo – byla jsem jeho máma! Ale pak jsem si uvědomila, že tohle není můj syn. Že ten kluk, kterého jsem vychovala s Petrem, by nikdy neublížil ženě ani dítěti.

Jednou večer přišla Lucie do kuchyně a sedla si ke mně ke stolu: „Jano… myslíš, že se někdy změní?“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé řekla nahlas to, co jsem si dlouho myslela: „Nemyslím si to. A i kdyby ano… už je pozdě.“

Začaly jsme s Lucií plánovat nový život – ona našla práci v knihovně a já začala hlídat Aničku po školce. Bylo zvláštní sledovat, jak se Lucie pomalu vrací úsměv na tvář a Anička přestává trhat papírky ze strachu.

Jednou jsme šly s Aničkou na hřiště a ona mě chytla za ruku: „Babičko, ty už nebudeš plakat?“ Usmála jsem se na ni: „Ne, zlatíčko. Teď už ne.“

Občas mě přepadne smutek – hlavně večer, když sedím sama v obýváku a dívám se na fotku Petra s Tomášem jako malým klukem. Přemýšlím, kde se stala chyba. Jestli jsem mohla něco udělat jinak.

Ale nelituji svého rozhodnutí. Konečně spím klidněji – i když vím, že mě rodina odsuzuje a sousedi si šeptají za zády.

Možná jsem měla najít odvahu dřív – možná bych ušetřila Lucii i Aničku spoustu bolesti. Ale aspoň teď už vím, že někdy je potřeba postavit se i vlastnímu dítěti.

A tak se ptám vás: Myslíte si, že matka může někdy opravdu přestat milovat svého syna? Nebo je láska k dítěti silnější než všechno ostatní?