„Nemaš už maminku!“: Když rodina bolí nejvíc

„Nimaš už maminku!“ zařvala na mě paní Novotná, moje tchyně, tak hlasitě, že to muselo slyšet celé sídliště v Brně-Žabovřeskách. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly nad hrncem s polévkou a v hlavě mi hučelo. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Můj syn Petr seděl u stolu a jeho oči se střetly s mými – byly plné strachu i nepochopení.

„Mami, proč babička křičí?“ zeptal se tiše. Chtěla jsem ho obejmout, ale paní Novotná mě odstrčila stranou. „Tvoje matka už není! Teď máš jenom nás. Tak se podle toho chovej!“ Její slova mě bodala do srdce jako ledové jehly.

Moje máma zemřela před třemi měsíci. Byla to rychlá nemoc, která ji vzala během pár týdnů. Od té doby jsem byla jako tělo bez duše. Manžel Tomáš se snažil být oporou, ale jeho matka – moje tchyně – si usmyslela, že teď bude všechno po jejím. Přestěhovala se k nám „na přechodnou dobu“, jak říkala, ale už to byly dva měsíce a nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěla odejít.

Každý den byl boj. „Tohle bys měla dělat jinak,“ komentovala moje vaření. „Takhle se nevychovává dítě,“ kritizovala mě před Petrem. A Tomáš? Mlčel. Vždycky jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma…“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. V ruce jsem svírala hrnek s čajem a v hlavě mi běžely vzpomínky na moji maminku. Jak jsme spolu pekly vánoční cukroví, jak mě hladila po vlasech, když jsem byla nemocná… Slzy mi stékaly po tvářích a já si přála, aby tu byla. Aby mě objala a řekla mi, že všechno bude zase dobré.

Druhý den ráno jsem našla Petříka plačícího v pokoji. „Babička říkala, že už nemám druhou babičku a že ta tvoje byla zlá,“ vzlykal. V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Paní Novotná!“ zavolala jsem do kuchyně. „Prosím vás, nechte mého syna na pokoji! Nemáte právo mluvit o mojí mamince takhle!“

Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem: „Ty jsi teď moje dcera. Musíš poslouchat mě.“

„Nejsem vaše dcera! Jsem dospělá žena a mám právo vychovávat svého syna po svém!“ křičela jsem a hlas se mi třásl.

Tomáš přišel do kuchyně: „Co se tu děje?“

„Tvoje matka překročila všechny meze! Už to dál nevydržím!“ rozplakala jsem se.

Tomáš se podíval na svou matku a pak na mě. „Mami, možná bys měla jít na pár dní domů…“

„Tak to teda ne! Já tu zůstanu, dokud si to nerozmyslíš!“ odsekla tchyně.

Ten večer jsem seděla u stolu s Petrem v náručí a přemýšlela, co mám dělat. Cítila jsem se zrazená vlastním mužem i celým světem. Byla jsem sama – bez mámy, bez podpory, jen s malým synem, který potřeboval moji lásku víc než kdy jindy.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. Byla laskavá a trpělivá. „Musíte si nastavit hranice,“ říkala mi pořád dokola. „Vaše tchyně vás testuje. Ale vy máte právo na svůj život.“

Jednoho dne jsem přišla domů a našla paní Novotnou, jak vyhazuje všechny fotky mojí maminky do koše. „Co to děláte?!“ vykřikla jsem.

„Nemusíš se pořád dívat do minulosti! Teď jsi součástí naší rodiny!“

V tu chvíli jsem popadla fotky z koše a pevně je sevřela v náručí. „Moje máma bude vždycky součástí mého života! A pokud vám to vadí, můžete odejít!“

Tchyně se urazila a odešla do svého pokoje. Tomáš přišel večer domů a našel mě uplakanou v obýváku.

„Musíš si vybrat,“ řekla jsem mu tiše. „Buď budeme rodina my tři – ty, já a Petr – nebo tvoje matka.“

Tomáš dlouho mlčel. Nakonec řekl: „Já… já nevím.“

To bylo nejhorší. Nevěděl.

Další týdny byly plné napětí. Tchyně dělala naschvály – schovávala mi klíče, pomlouvala mě sousedkám, dokonce jednou zavolala sociálku s tím, že prý Petříka zanedbávám. Naštěstí sociální pracovnice poznala pravdu.

Jednoho večera jsem sbalila kufr sobě i Petrovi a odešla k sestře do Bystrce. Tomáš mi volal až ráno: „Kde jste? Máma je hysterická.“

„Jsme v bezpečí,“ odpověděla jsem mu. „Až budeš připravený být manželem a otcem, ozvi se.“

Bylo to těžké rozhodnutí. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.

Po týdnu Tomáš přišel za námi. Byl unavený a smutný.

„Mami se odstěhovala zpátky domů,“ řekl tiše. „Chci být s tebou a Petrem.“

Objali jsme se všichni tři a já věděla, že cesta k uzdravení bude dlouhá. Ale byla jsem připravená bojovat za sebe i svého syna.

Někdy v noci, když Petr spí a já sedím u okna s hrnkem čaje, přemýšlím: Proč jsou rodinné vztahy někdy tak bolestivé? Proč ti nejbližší dokážou nejvíc zranit? Má cenu bojovat za vlastní štěstí i za cenu konfliktu?