Můj syn mi nabízí peníze za úklid jeho bytu: Kde jsme se to ocitli?
„Mami, mohl bys nám s Chiarou pomoct s úklidem bytu? Samozřejmě ti za to zaplatíme.“
Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Matěj, můj jediný syn, ten kluk, kterého jsem vychovala sama po smrti jeho otce, mi právě nabídl peníze za to, že mu uklidím byt. Jako bych byla cizí žena, kterou si najal přes internet. Ne matka.
„Matěji, to nemyslíš vážně,“ vydechla jsem tehdy do telefonu. Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvala Chiara: „Marie, my víme, že máš teď víc času a my nestíháme. Nechceme tě využívat zadarmo.“
Zadarmo? Vždyť jsem pro ně dělala všechno celý život. Vařila jsem jim, když byli nemocní. Hlídala jsem vnoučka Filipa, když potřebovali do práce. Nikdy jsem nepočítala hodiny ani únavu. A teď mi nabízejí peníze za úklid? Jako bych byla nějaká brigádnice z agentury.
Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. V hlavě mi běžely vzpomínky: Matěj s rozbitým kolenem, jak ho utěšuji; Matěj na maturitním plese, jak mě objímá; Matěj, když mi poprvé přivedl domů Chiaru a já měla radost, že má někoho, kdo ho miluje. A teď? Teď mě staví do role služky.
Druhý den jsem šla na procházku s kamarádkou Janou. „To myslíš vážně?“ divila se Jana, když jsem jí všechno vyprávěla. „Já bych mu dala! To je dnešní mládež. Všechno za peníze.“
Ale já nejsem naštvaná jen na Matěje. Jsem zklamaná sama ze sebe. Kde jsem udělala chybu? Vždyť jsem ho učila úctě k rodině. Nebo jsem byla moc obětavá? Možná si myslí, že je normální platit matce za pomoc.
Večer mi Matěj volal znovu. „Mami, nezlob se. My jsme to mysleli dobře. Víš, že máme oba hodně práce a nechceme tě zatěžovat zadarmo.“
„Ale já nejsem tvoje uklízečka!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil.
„To nejsi! Mami… já…“ zněl rozpačitě. „Jen jsme chtěli být fér.“
„Fér?“ zopakovala jsem ironicky. „Fér by bylo říct: Mami, potřebujeme pomoct. Ale ne nabízet peníze vlastní matce.“
Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „Promiň.“
Další dny byly plné napětí. Chiara mi psala zprávy: „Marie, nechceme tě urazit…“ Filip mi volal: „Babi, přijdeš zase někdy?“
A já? Já nevěděla, co dělat. Chtěla jsem být užitečná, chtěla jsem být součástí jejich života. Ale ne za peníze.
Jednoho dne jsem se rozhodla. Vzala jsem tramvaj do jejich čtvrti na Vinohradech a zazvonila u dveří.
Matěj otevřel a vypadal nervózně. „Mami…“
„Pojďme si promluvit,“ řekla jsem pevně.
Sedli jsme si do kuchyně. Chiara vařila kávu a Filip si hrál s autíčky.
„Matěji,“ začala jsem tiše, „víš, proč mě to tak bolí? Protože mám pocit, že už nejsem tvoje máma, ale někdo cizí.“
Matěj sklopil oči. „Já vím… Asi jsme to špatně podali.“
„Nejde o peníze,“ pokračovala jsem. „Jde o to, že rodina si pomáhá proto, že chce být spolu. Ne proto, že si to zaplatí.“
Chiara se přidala: „Marie, my jsme oba vyrůstali jinak. U nás doma se všechno platilo – i babička dostávala peníze za hlídání.“
Podívala jsem se na ni a poprvé pochopila: možná je to opravdu jiná generace. Jiný svět.
„Ale já nejsem vaše babička z reklamy na banku,“ usmála jsem se smutně. „Já chci být vaše rodina.“
Filip ke mně přiběhl a objal mě kolem pasu: „Babičko, pojď si hrát!“
V tu chvíli jsem věděla, že chci být součástí jejich života – ale podle svých pravidel.
„Pomůžu vám ráda,“ řekla jsem nakonec. „Ale ne za peníze. Pomůžu vám proto, že vás mám ráda.“
Matěj mě pevně objal: „Děkuju, mami.“
Cestou domů jsem přemýšlela: Kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním? Je špatné chtít od dětí vděk místo peněz? A co když jednou budu opravdu potřebovat jejich pomoc já?
Možná jsme každý jiný – ale rodina by měla držet pohromadě i bez účtenek a faktur.
Co myslíte vy? Je správné platit rodičům za pomoc? Nebo tím ztrácíme něco důležitého?