Máma má nový život a já jsem na všechno sama: Příběh o nečekané samotě a hledání porozumění

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat Adélku? Mám toho v práci nad hlavu a Petr je zase na služebce.“

„Lucie, dneska to fakt nejde. Jdu s Jirkou do divadla, máme lístky už měsíc. Zkus třeba Hanku od vedle.“

Zavěsila jsem telefon a chvíli jen zírala do zdi. V kuchyni se ozýval dětský smích, Adélka si hrála s plyšákem, ale mně bylo do pláče. Nikdy by mě nenapadlo, že budu takhle sama. Vždycky jsem si představovala, že až budu mít děti, moje máma mi bude stát po boku – jako to dělala její máma pro ni. Jenže moje máma teď žije úplně jiný život. Má nového přítele, chodí na výlety, do divadla, na víno s kamarádkami. A já? Já jsem zůstala na všechno sama.

Vzpomínám si, jak jsem byla malá a máma mě vodila do školky. Vždycky měla čas, vždycky byla doma. Teď mám pocit, že jsem pro ni jen další povinnost, kterou se snaží odsunout na později. Když jsem jí to jednou vyčetla, rozplakala se: „Lucie, já jsem ti věnovala celý svůj život! Teď chci taky žít trochu pro sebe.“

Jenže já to nechápu. Proč zrovna teď? Proč zrovna když ji nejvíc potřebuju? Petr je pořád v práci nebo na cestách, moje kamarádky mají svoje děti a svoje starosti. Táta odešel už dávno a babička umřela před dvěma lety. Zůstaly jsme jen my dvě – aspoň jsem si to myslela.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a koukala do prázdna. Adélka už spala a já měla chuť někam utéct. Telefon mi zavibroval – zpráva od mámy: „Bylo by fajn se někdy vidět jen tak, bez dětí. Co myslíš?“

Jen tak? Bez dětí? Co to je za nápad? Vždyť já nemám čas ani na sebe! Vztekle jsem mobil odložila a rozbrečela se. Připadala jsem si jako malá holka, která čeká na mámu, až přijde domů – jenže ona teď chodí domů k někomu jinému.

Začala jsem jí závidět. Záviděla jsem jí svobodu, nové šaty, smích v očích. Záviděla jsem jí Jirku, který ji držel za ruku na procházkách po náplavce. Já měla jen kruhy pod očima a neustálý strach, že něco nestihnu.

Jednou jsem to nevydržela a řekla jí všechno do očí:

„Mami, proč jsi najednou tak jiná? Proč už nejsi ta máma, kterou jsem znala?“

Podívala se na mě dlouze a smutně:

„Lucie, já jsem pořád tvoje máma. Ale už nejsem jenom máma. Jsem taky žena. A dlouho jsem na to zapomínala.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Byla jsem naštvaná i smutná zároveň. Chtěla jsem ji obejmout a zároveň jí říct, jak moc mě zklamala.

Dny plynuly a já se snažila zvládat všechno sama. Ráno rychle do školky, pak do práce, odpoledne nákup, úkoly s Adélkou, večer úklid a příprava na další den. Někdy jsem měla pocit, že se zblázním. Když jsem viděla mámu na Facebooku s Jirkou na výletě v Českém Krumlově nebo jak si užívají wellness víkend v Karlových Varech, bodlo mě u srdce.

Jednou večer mi volala Hanka od vedle:

„Lucko, nechceš přijít na kafe? Vidím tě poslední dobou nějak smutnou.“

Seděla jsem u ní v kuchyni a najednou ze mě všechno vypadlo – jak se cítím sama, jak mi chybí máma, jak jí závidím její nový život.

Hanka mě pohladila po ruce: „Víš, tvoje máma byla dlouho sama. Možná teď jenom dohání to, co nestihla. Ale to neznamená, že tě nemá ráda.“

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Možná má Hanka pravdu. Možná bych měla mámě dát šanci být šťastná – i když to znamená, že ji budu mít míň pro sebe.

Za pár dní jsme se s mámou opravdu sešly – jen my dvě, bez dětí. Seděly jsme v kavárně u náměstí a poprvé po dlouhé době jsme si povídaly jako dvě dospělé ženy.

„Víš,“ řekla mi tiše máma, „já tě nikdy nepřestanu milovat. Ale potřebuju mít taky něco svého. Když jsi byla malá, byla jsi celý můj svět. Teď jsi dospělá žena a já chci být pyšná na to, jak to zvládáš.“

Rozplakala jsem se. Poprvé jsem pochopila, že máma není jen moje opora – je to taky člověk s vlastními sny a touhami.

Od té doby se snažím být silnější. Někdy je mi pořád smutno a někdy mám vztek – ale už vím, že v tom nejsem sama.

Možná je tohle dospělost – pochopit, že naši rodiče nejsou dokonalí a že mají právo na vlastní štěstí.

A tak se ptám: Jak jste to měli vy? Dokázali jste přijmout změny ve vztahu s rodiči? Nebo vás to pořád bolí jako mě?