Když se dcera vzdálí: Otcovo zlomené srdce a ticho mezi námi

„Zuzano, prosím tě, aspoň mi řekni, proč nemůžeš přijít?“ volal jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně přešlapoval v kuchyni. Všude voněla svíčková, kterou jsem vařil jen kvůli ní – její oblíbené jídlo od dětství. Na druhém konci bylo ticho, jen občasné šustění, jako by se bála nadechnout.

„Tati, Tomáš má dneska důležitou schůzku a potřebuje, abych byla doma. Slíbil mi, že příště určitě přijedeme oba,“ zašeptala nakonec. Její hlas byl vzdálený, cizí. Jako by to nebyla ta Zuzana, která mi ještě před rokem volala každý den a smála se mým vtipům.

Položil jsem telefon a chvíli jen stál. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme byli jen my dva – po smrti její maminky jsme si byli navzájem vším. Nikdy jsme se nehádali, nikdy mezi námi nebylo nic nevyřčeného. A teď? Teď jsem měl pocit, že mi někdo vytrhl srdce z těla.

Večer jsem seděl u stolu sám. Talíř pro Zuzanu zůstal nedotčený. Každý kousek masa mi připomínal její smích, když si hrála s knedlíky. Ale dnes tu bylo jen ticho a prázdnota.

Další dny jsem se snažil Zuzanu kontaktovat. Psala mi krátké zprávy: „Mám hodně práce.“ „Tomáš je nemocný.“ „Omlouvám se, tati.“ Ale nikdy už to nebylo jako dřív. Když jsem ji konečně přemluvil na společnou kávu v kavárně U Tří lvů, přišla pozdě a celou dobu nervózně kontrolovala mobil.

„Zuzko, co se děje? Jsi šťastná?“ zeptal jsem se tiše.

Podívala se na mě s očima plnýma slz. „Tati, já… Tomáš je hodný, ale má rád pořádek. Chce, abych byla doma, když přijde z práce. Vadí mu, když trávím čas jinde.“

„A co chceš ty?“ zeptal jsem se naléhavě.

Zuzana sklopila oči. „Chci, aby byl klid. Nechci hádky.“

V tu chvíli jsem pochopil. Moje dcera se vzdala sama sebe kvůli klidu v manželství. A já byl bezmocný.

Začal jsem si všímat detailů: Zuzana přestala nosit své oblíbené šaty, které jí Tomáš jednou označil za „příliš výrazné“. Přestala chodit na keramiku, kde měla kamarádky. Když jsem jí navrhl výlet na chalupu do Orlických hor, odmítla s tím, že Tomáš nemá rád přírodu.

Jednou večer mi zavolala sousedka paní Novotná: „Petře, viděla jsem Zuzanu na ulici. Vypadala smutně a spěchala domů. Je všechno v pořádku?“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Sám jsem nevěděl nic jistě.

Rozhodl jsem se Tomáše pozvat na večeři. Chtěl jsem pochopit, co se děje. Přišel v obleku, usmíval se a mluvil o své práci v bance. Když jsem zmínil Zuzaninu keramiku, jen mávl rukou: „To jsou hlouposti. Doma je jí třeba víc.“

Zuzana seděla tiše vedle něj a jedla skoro mechanicky.

Po jejich odchodu jsem seděl dlouho do noci a přemýšlel. Mám právo zasahovat do života své dospělé dcery? Nebo bych měl mlčet a doufat, že najde sílu postavit se za sebe?

Jednoho dne mi Zuzana zavolala v slzách: „Tati, pohádali jsme se kvůli tomu, že jsem chtěla jet za tebou na víkend. Tomáš řekl, že rodina je teď on…“

„Ale já jsem taky tvoje rodina!“ vykřikl jsem zoufale.

„Já vím…“ vzlykla Zuzana a položila telefon.

Od té doby už nevolala tak často. Narozeniny příští rok proběhly stejně – sám u stolu, svíčková studená.

Začal jsem chodit na dlouhé procházky do Stromovky a přemýšlel o tom, kde jsem udělal chybu. Měl jsem ji víc chránit? Nebo ji naučit říkat ne?

Jednou večer jsem potkal starého kamaráda Karla v hospodě U Medvěda.

„Petře, děti si musí projít svým,“ řekl mi tiše nad pivem. „Ale nesmíš ji nechat zapomenout, že tu jsi.“

A tak jí každý týden píšu krátký vzkaz: „Mám tě rád.“ „Jsem tu pro tebe.“ Někdy odpoví smajlíkem, někdy neodpoví vůbec.

Ale pořád čekám. Čekám na den, kdy zazvoní u dveří a řekne: „Tati, pojďme si dát svíčkovou.“

Možná je to naivní… Ale co jiného může otec dělat?

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi podporou a vměšováním? Měl bych bojovat víc? Nebo čekat a doufat?

Co byste udělali vy na mém místě?