Když nemoc zaklepe: Dcera mezi povinností a vlastním životem

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ křičela jsem na mámu, zatímco kapky deště bubnovaly na okno panelákového bytu v Ostravě. Seděla na pohovce, ruce složené v klíně, oči sklopené. „Nechtěla jsem tě zatěžovat, Aničko,“ zašeptala a v tu chvíli jsem poprvé v životě viděla svou matku zlomenou.

Bylo mi třicet pět, žila jsem sama v malém bytě na druhém konci města, měla práci, kterou jsem milovala – učila jsem češtinu na gymnáziu. Můj život byl konečně takový, jaký jsem si ho představovala. Ale to ráno se všechno změnilo. Máma měla rakovinu. Pokročilou. A já byla jediná, kdo jí mohl pomoct.

První týdny byly jako v mlze. Chodila jsem do práce, večer za ní do nemocnice, doma brečela do polštáře. Táta zemřel před lety a bratr Honza žil s rodinou v Plzni – volal mi, ale vždycky jen řekl: „Drž se, Aničko.“ Nikdy nenabídl, že přijede. Všechno zůstalo na mně.

Jednou večer jsem seděla u mámy v nemocničním pokoji. Byla slabá, ale snažila se usmívat. „Víš, že tě mám ráda?“ řekla tiše. „Vím,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi svírá hrdlo. „Ale mám strach, mami. Nevím, jestli to zvládnu.“

„Zvládneš všechno,“ pohladila mě po ruce. „Jsi silná.“

Ale já se tak necítila. Každý den jsem bojovala s pocitem viny – když jsem byla s ní, měla jsem výčitky, že zanedbávám práci a přátele; když jsem byla v práci, trápilo mě svědomí, že máma je sama. Začala jsem být podrážděná, hádala se s kolegy i s přítelem Petrem, který mi vyčítal, že na něj nemám čas.

Jednou v noci mi Petr napsal: „Už to dál nedám. Potřebuješ být s mámou a já ti v tom jen překážím.“ Rozešli jsme se. Další rána.

Máma se po chemoterapii vrátila domů. Musela jsem si vzít neplacené volno a starat se o ni – vařit jí dietní jídla, měnit prostěradla, pomáhat jí do koupelny. Někdy byla milá a vděčná, jindy podrážděná a zlá. „Proč jsi tak pomalá? To neumíš uvařit polévku?“ křičela na mě jednou odpoledne. Rozbrečela jsem se a utekla do koupelny.

Večer mi volal Honza: „Jak to jde?“ ptal se bez zájmu.

„Jsem vyčerpaná,“ přiznala jsem.

„To zvládneš,“ řekl rychle. „My tady máme taky svoje starosti.“

Zavěsila jsem a poprvé pocítila vztek – na něj, na mámu, na celý svět. Proč to všechno musím nést sama?

Jednou večer jsem seděla u stolu a psala máminu žádost o příspěvek na péči. Bylo mi do breku z toho ponižujícího papírování: kolikrát denně potřebuje pomoc s hygienou? Umí si dojít na záchod? Všechno to bylo tak krutě konkrétní.

Máma spala a já si nalila skleničku vína. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak se mi rozpadl vztah, jak mě ve škole nahradila mladší kolegyně, jak už nemám sílu ani chuť potkávat kamarádky. Byla jsem jen dcera-pečovatelka.

Jednou v noci mě máma vzbudila: „Aničko, je mi zle.“ Pomohla jsem jí do koupelny a držela ji za ruku, když zvracela. Byla slabá jako dítě. Najednou mě objala: „Promiň mi to všechno.“

Rozplakala jsem se spolu s ní.

Další týdny byly jako na houpačce – chvíle naděje střídaly chvíle zoufalství. Máma jednou řekla: „Nechci být přítěží.“

„Nejsi přítěží,“ lhala jsem.

Ale někdy jsem si to myslela.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Mám vztek na mámu i na sebe. Chci jí pomoct, ale nechci přijít o svůj život.“ Psycholožka jen přikývla: „To je normální. Musíte si nastavit hranice.“

Ale jak nastavit hranice vůči vlastní matce?

Jednou přišla sousedka paní Novotná: „Aničko, musíš myslet i na sebe. Tvoje máma by nechtěla, abys byla nešťastná.“

Ale já nevěděla, co chci já sama.

Jednoho dne máma zemřela. Byla jsem u ní. Držela ji za ruku a šeptala jí do ucha slova lásky i odpuštění.

Po pohřbu jsem seděla sama ve svém bytě a dívala se z okna na šedé ostravské sídliště. Cítila jsem prázdnotu i úlevu zároveň.

Teď často přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Můžeme být dobrými dětmi a zároveň neztratit sami sebe? Co byste udělali vy?