Bohatství rodičů není moje, ale bolest z jejich lhostejnosti ano: Příběh dcery, která se odmítla zlomit

„Proč jsi zase přišla pozdě? Víš vůbec, jak vypadá slušné chování?“ matčin hlas se nesl celým bytem na Vinohradech, kde každý kout voněl luxusem, ale nikdy ne domovem. Stála jsem ve dveřích, promočená od deště, s rozbitým deštníkem v ruce a v očích mi hořela slova, která jsem nikdy nevyslovila. „Promiň, mami. Měla jsem zkoušku a pak mi ujela tramvaj,“ zamumlala jsem. Otec ani nezvedl oči od notebooku. Vždycky byl ponořený do svých tabulek, investic a telefonátů s lidmi, jejichž jména se mi pletla.

Vyrůstala jsem v domě, kde bylo všechno – křišťálové lustry, obrazy od českých mistrů, francouzské sýry v lednici – jen ne teplo. Kamarádky mi záviděly značkové oblečení a dovolené v Alpách, ale já jim záviděla obyčejné věci: jak je jejich máma obejme, když přijdou domů, nebo jak jim táta pomůže s úkolem. U nás doma se city považovaly za slabost. „Musíš být silná, Lucie. Ve světě nikdo nečeká na slabochy,“ říkávala matka, když jsem brečela kvůli šikaně ve škole.

Jednou jsem se pokusila matce vysvětlit, jak moc mě bolí, že si mě nevšímá. „Lucie, my ti dáváme všechno! Máš pokoj, peníze na účet, nejlepší školy… Co ještě chceš?“ Její slova mě bodla víc než cokoliv jiného. Chtěla jsem jen trochu zájmu. Chtěla jsem vědět, že na mně někomu záleží.

Když mi bylo osmnáct, rozhodla jsem se odejít. Rodiče to vzali jako další rozmar. „Za měsíc se vrátíš,“ smál se otec a podal mi kreditku. Tu jsem mu vrátila. „Chci to zkusit sama,“ řekla jsem tiše. Matka jen protočila oči: „Tak si hraj na dospělou.“

První týdny byly peklo. Sdílený byt na Žižkově s cizími lidmi, kteří kouřili trávu a hráli na kytaru do noci. Práce v kavárně za minimální mzdu a studium na filozofické fakultě. Každý den jsem bojovala s únavou i pochybnostmi. Když jsem jednou v noci seděla na parapetu a dívala se na blikající světla Prahy, ptala jsem se sama sebe: Stálo to za to?

Jednou večer mi zavolala matka: „Lucie, potřebujeme tě na rodinné oslavě. Přijde i paní Novotná z banky.“ Věděla jsem, že nejsem pozvaná jako dcera, ale jako součást dokonalé rodinné kulisy. „Nemůžu přijít,“ odpověděla jsem poprvé v životě pevně. „Mám směnu.“ Matka zavěsila bez rozloučení.

Začala jsem si budovat vlastní svět – přátele z kavárny, kteří mě přijali mezi sebe bez ohledu na to, odkud pocházím. Poprvé v životě mě někdo objal jen proto, že mě rád vidí. S Honzou jsme spolu sedávali na Letné a snili o tom, že si jednou otevřeme vlastní podnik. On měl za sebou podobný příběh – rodiče rozvedení, máma alkoholička. Chápal mě beze slov.

Jednoho dne mi přišla zpráva od otce: „Máš u nás balík pošty.“ Po dlouhém váhání jsem šla domů. Bylo ticho. V obýváku seděla matka s pohárem vína a dívala se do prázdna. „Lucie…“ začala nejistě. „Proč jsi taková? Proč nám to děláš?“ Její hlas poprvé zněl zlomeně. „Já vám nic nedělám, mami. Jen chci žít svůj život.“

Odešla jsem s pocitem úlevy i smutku zároveň. Věděla jsem, že už nikdy nebudu součástí jejich světa – a možná ani oni mého. Ale poprvé v životě jsem byla sama sebou.

Dnes pracuji jako knihovnice a žiju s Honzou v malém bytě na Smíchově. Nemáme moc peněz ani luxusní dovolené, ale máme jeden druhého a pocit domova. Občas mě přepadne smutek – když vidím rodiny v parku nebo když dostanu zprávu od rodičů jen o tom, že potřebují něco vyřídit.

Někdy si říkám: Je lepší být bohatý a sám, nebo chudý a milovaný? A proč je tak těžké najít cestu zpátky k těm, které bychom měli milovat nejvíc?