Bez dětí, tak pomozte mámě: Příběh o oběti, rodinných poutech a hranicích

„Tohle je moc kyselé, to jíst nebudu,“ odstrčila maminka talíř s lívanci, které jsem jí právě připravila. Bylo půl sedmé ráno, venku ještě tma, a já už cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. „S tvojí pomocí se budu uzdravovat ještě dlouho,“ dodala s povzdechem a já měla chuť utéct z kuchyně a už se nikdy nevrátit.

Jmenuji se Lucie. Je mi třicet osm let, žiju v Brně a nikdy jsem neměla děti. Ne proto, že bych je nechtěla, ale protože to prostě nevyšlo. Moje sestra Petra má dvě malé holky a žije v Praze. Když maminka dostala mrtvici, bylo jasné, že někdo z nás se o ni musí postarat. „Ty máš čas, Luci,“ řekla Petra do telefonu, „já mám děti, školu, práci… Prosím tě, pomoz naší mámě.“

Souhlasila jsem. Vždyť je to naše máma. Ale už první týden jsem pochopila, že to nebude jen o vaření a praní. Maminka byla podrážděná, často mě kritizovala a připomínala mi, že jsem jí nikdy nedala vnoučata. „Kdybys měla děti, věděla bys, jak se starat,“ říkala mi často. Každý den jsem si říkala, že to zvládnu – vždyť přece nemám žádné závazky, žádnou rodinu, jen práci na home office a malý byt.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. Volala jsem Petře: „Nevím, jestli to zvládnu. Mamka je na mě hrozně zlá.“ Petra povzdechla: „Já vím, ale já fakt nemůžu. Víš, jak to mám s holkama…“

Další den jsem šla s maminkou k lékaři. V čekárně seděla tiše, ale když jsme přišly domů, spustila: „Proč jsi mi nedala lepší kabát? Vypadám jako bezdomovec! Kdybys byla pořádná ženská…“ Ztratila jsem trpělivost: „Mami, dělám, co můžu! Nejsem tvoje služka!“ Rozplakala se. A já měla výčitky.

Začala jsem si všímat, jak mě lidé v rodině vnímají. Teta Jana mi jednou řekla: „Ty máš čas, ty nemáš děti.“ Sousedka mě zastavila na chodbě: „To je hezké, že se staráte o maminku. Když člověk nemá vlastní rodinu, aspoň pomáhá té původní.“ Jako by moje hodnota závisela jen na tom, kolik mám dětí a kolik času můžu obětovat ostatním.

Jednou večer přišla Petra na návštěvu. Děti nechala u tchyně a přivezla dort. Seděly jsme v kuchyni a maminka spala. „Víš,“ začala Petra opatrně, „já ti hrozně děkuju. Ale taky bych chtěla být aspoň chvíli sama.“ Podívala jsem se na ni: „A co já? Já jsem sama pořád.“

Petra se zarazila. „To není totéž…“

„Možná ne,“ přerušila jsem ji. „Ale taky mám právo na svůj život.“

Začaly jsme se hádat. Vyčetla mi, že jsem sobecká. Já jí zase, že všechno nechala na mně. Nakonec jsme obě plakaly.

Dny plynuly a já byla čím dál unavenější. Práce mi šla od ruky čím dál hůř, kamarádi se mi přestali ozývat – prý nemám nikdy čas. Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na maminku, jak spí v křesle. Najednou jsem cítila vztek i lítost zároveň.

Začala jsem psát deník. Psala jsem o tom, jaké to je být ta bezdětná, na kterou všichni spoléhají. O tom, jak mě bolí poslouchat narážky na to, že nemám děti – jako by to byla moje vina. O tom, jak je těžké říct si o pomoc nebo si dovolit odpočinout.

Jednoho dne jsem se rozhodla: musím si stanovit hranice. Zavolala jsem Petře: „Potřebuju týden volno. Najdi prosím někoho jiného nebo přijď ty.“ Byla překvapená a trochu naštvaná. Ale já věděla, že jinak vyhořím.

Ten týden jsem strávila u kamarádky v Jeseníkách. Chodily jsme po horách a povídaly si o životě. Uvědomila jsem si, že mám právo žít svůj život – i když nemám děti.

Když jsem se vrátila domů, maminka byla klidnější. Možná jí Petra vysvětlila, že nejsem povinná být pořád po ruce. Možná si uvědomila něco sama.

Dnes už je to rok od té doby. Maminka je pořád nemocná, ale střídáme se s Petrou i s tetou Janou. Naučila jsem se říkat ne – a necítit kvůli tomu vinu.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč se od žen bez dětí čeká automaticky větší oběť? Jsme opravdu méněcenné jen proto, že jsme jiné? Co byste udělali vy na mém místě?