„Ale mami, vždyť jsi mohla…“: Léto, které změnilo všechno

„Mami, vždyť jsi mohla aspoň uvařit ten oběd, když už jsi doma,“ ozvalo se z kuchyně. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Bylo horké červencové odpoledne, okna dokořán, venku řvaly děti a já měla pocit, že se dusím.

Tohle léto mělo být jiné. Když mi syn Tomáš volal na jaře, že by potřebovali pomoct s hlídáním malého Filípka, protože Jana nastupuje zpátky do práce a školka má omezený provoz, neváhala jsem ani minutu. „Mami, bude to jen na pár týdnů. Pomůžeš nám? Vždyť víš, jak je to teď těžké.“ Samozřejmě že vím. Sama jsem vychovala dva kluky v paneláku na Jižním Městě, když byl jejich táta pořád v práci nebo na montážích. Vždycky jsem byla ta, co všechno zvládne.

Jenže teď mi je šedesát tři a poprvé v životě jsem si dovolila myslet na sebe. Měla jsem plány – chtěla jsem jet s kamarádkami na Šumavu, začít chodit na keramiku a konečně si přečíst všechny ty knížky, co se mi doma kupí na nočním stolku. Ale když jde o rodinu…

První týden byl ještě fajn. Filípek je hodné dítě, i když má energie na rozdávání. Chodili jsme na hřiště, stavěli bábovky z písku, doma jsme malovali a pekli bábovku. Jenže pak začaly drobné narážky. „Mami, proč jsi mu dala k svačině rohlík s máslem? Vždyť víš, že mu dáváme jen špaldový chléb.“ Nebo: „Mami, prosím tě, nezapomeň mu dát tu speciální mast na ekzém každé dvě hodiny.“

Snažila jsem se. Opravdu. Ale někdy jsem zapomněla. Někdy jsem byla unavená. Někdy jsem prostě chtěla chvíli ticha a klidu. A pak přišel ten den, kdy Jana přišla domů dřív a našla mě s Filípkem u televize. „Mami! Ty ho necháváš koukat na pohádky? Vždyť jsme říkali maximálně deset minut denně!“ Cítila jsem se jako malá holka přistižená při lumpárně.

Večer jsem seděla u stolu s Tomášem a Janou. „Mami, my víme, že to myslíš dobře,“ začal Tomáš opatrně, „ale potřebujeme, abys dodržovala naše pravidla.“ Jana přitakala: „Víme, že jsi to měla s námi těžké, ale dneska už se děti vychovávají jinak.“

Najednou jsem měla pocit, že tu vůbec nejsem vítaná. Že všechno dělám špatně. Že moje zkušenosti nic neznamenají. Připadala jsem si zbytečná.

Další dny byly čím dál těžší. Filípek začal být protivný – chyběli mu rodiče, byl unavený z horka i z toho věčného napomínání. Já byla podrážděná a smutná. Když jsem jednou večer volala své sestře Lence a rozbrečela se jí do telefonu, řekla mi: „Jano, musíš jim říct, jak se cítíš! Nemůžeš být jen služka.“

Ale jak? Vždyť je to můj syn! Nechci ho ztratit…

Jednoho dne přišla Jana domů dřív a našla mě v slzách u kuchyňského stolu. „Co se děje?“ zeptala se překvapeně.

„Jano,“ začala jsem tiše, „já už to takhle dál nezvládnu. Snažím se vám pomoct, ale mám pocit, že nic není dost dobré. Že všechno dělám špatně.“

Jana chvíli mlčela a pak si sedla naproti mně. „Já vím, že jsme nároční… Ale máme strach o Filípka. Dneska je tolik informací o tom, co je správné…“

„Ale já nejsem robot,“ přerušila jsem ji poprvé v životě ostřeji. „Jsem tvoje tchyně – člověk! Potřebuju taky trochu uznání a důvěry.“

Ten večer byl zlomový. Tomáš přišel domů a našel nás obě uplakané u stolu. Sedli jsme si všichni tři a poprvé si opravdu promluvili – o očekáváních, o strachu i o tom, že každý máme své limity.

Nakonec jsme se domluvili: budu hlídat Filípka jen tři dny v týdnu a zbytek si zařídí jinak. Já budu mít čas i na sebe – na keramiku i knížky.

To léto mě změnilo víc než všechny předchozí roky dohromady. Naučila jsem se říct si o respekt a nebát se postavit za své potřeby.

Někdy večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině, co opravdu cítíme? A kolik babiček kolem nás prožívá totéž – jen tiše mlčí?