Zůstala jsem sama: Příběh matky, kterou opustily vlastní děti

„Mami, já prostě nemůžu. Mám toho v práci moc a děti potřebují svůj klid. Ať si tě vezme Radek, vždyť je starší a má větší byt.“

Slyším hlas své dcery Kláry, jak se mi třese do telefonu. Je to už potřetí tento týden, co spolu mluvíme o tom samém. Sedím na rozvrzané židli v kuchyni svého panelákového bytu v Brně, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Venku prší a kapky bubnují na parapet, jako by mi chtěly připomenout, že i dnes zůstanu sama.

„Kláro, já nechci být na obtíž… Jen už nezvládám sama nakupovat a ty schody mě zabíjejí. Vždyť víš, že od té operace kyčle sotva dojdu na tramvaj.“

Na druhém konci je ticho. Pak povzdech. „Mami, já ti zavolám zítra, ano?“ A zavěsí.

Zírám na telefon a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem byla silná. Když nás opustil manžel, bylo Kláře osm a Radkovi dvanáct. Dřela jsem ve dvou zaměstnáních, abych jim mohla zaplatit školu v přírodě, nové boty i občasné kino. Nikdy jsem si nestěžovala. Nikdy jsem jim nevyčetla, že jsem kvůli nim neměla čas na sebe.

Teď je jim přes čtyřicet. Mají své rodiny, své životy. A já? Jsem pro ně jen další povinnost.

Telefon zazvoní znovu. Je to Radek.

„Mami, Klára mi volala. Prý jsi zase řešila, kdo si tě vezme k sobě. Já fakt nevím, jak si to představuješ. Máme s Lenkou malý byt a děti jsou pořád doma. Navíc Lenka říkala, že bys nám narušila soukromí.“

„Radku, já nechci být přítěží… Ale už to sama nezvládám.“

„Tak si najdi domov pro seniory! Dneska je to běžné. Všichni tam dávají rodiče.“

Cítím, jak se mi svírá hrdlo. Domov pro seniory? Já? Po tom všem?

Vzpomínám na všechny ty večery, kdy jsem jim četla pohádky, když měli horečku, seděla u jejich postelí a hladila je po vlasech. Na první den školy, na maturitu, na svatby… Byla jsem tam vždycky. A teď mě odkládají jako starý kabát.

Dny plynou pomalu. Klára mi volá méně a méně. Radek už vůbec ne. Sousedka paní Novotná mi občas donese rohlíky a mléko, ale jinak jsem většinu času sama. Televize běží jen jako kulisa proti tichu.

Jednoho dne zazvoní zvonek. Otevřu dveře a stojí tam Klára s manželem Petrem.

„Mami, musíme si promluvit,“ říká Klára a nervózně si uhlazuje kabát.

Sedíme v kuchyni. Petr se dívá do stolu.

„Mami, s Radkem jsme se domluvili… Zaplatíme ti pečovatelku. Ale k sobě tě vzít nemůžeme. Máme své životy.“

Dívám se na ni a cítím jen prázdno.

„Takže po tom všem… Po těch letech… Jsem pro vás jen starost navíc?“

Klára sklopí oči. „Není to tak jednoduché…“

„Ale je! Je to přesně tak jednoduché!“ vykřiknu a hlas se mi zlomí.

Petr vstane a položí mi ruku na rameno: „Paní Novotná říkala, že zná dobrou pečovatelku. Nebojte se.“

Když odejdou, sedím dlouho v tichu. Dívám se z okna na šedé paneláky naproti a přemýšlím, kde se stala chyba. Vychovala jsem je špatně? Byla jsem moc měkká? Nebo je dnešní doba prostě jiná?

Pečovatelka Jana je milá žena kolem padesátky. Vaří mi polévky a povídá si se mnou o počasí a politice. Ale není to rodina. Není to Klára ani Radek.

Jednou večer sedím u starých fotek. Na jedné držím Kláru za ruku před školkou, na druhé Radek fouká svíčky na dortu. Slzy mi tečou po tváři.

Přijde Jana a pohladí mě po ruce: „Paní Marie, nechcete si zahrát karty?“

Usměju se skrz slzy: „Děkuju, Janičko… Ale dneska ne.“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím nad tím vším – nad tím, jak rychle děti vyrostly a jak rychle zapomněly.

Ráno mi volá Klára: „Mami, promiň za včera… Ale fakt to jinak nejde.“

„Klárko,“ řeknu tiše, „jen doufám, že až budeš jednou stará ty, tvoje děti ti neudělají to samé.“

Zavěsím a cítím zvláštní klid i smutek zároveň.

Možná jsem udělala chybu v tom, že jsem jim nikdy neukázala, jak moc člověk potřebuje rodinu i ve stáří. Možná je to prostě dnešní svět.

Ale řekněte mi – opravdu jsme tohle chtěli? Opravdu jsme chtěli svět, kde rodiče zůstávají sami?