Vyhodila jsem syna a jeho ženu z bytu: Konečně jsem se nadechla, ale za jakou cenu?

„Mami, to snad nemyslíš vážně! Kam máme jít?“ křičel na mě Petr, můj jediný syn, zatímco jeho žena Jana stála v předsíni s rukama v bok a pohledem, který by dokázal spálit i železo. Bylo půl desáté večer a já stála uprostřed našeho malého bytu na Žižkově, s klíči v ruce a srdcem bušícím až v krku. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Představte si ženu, která celý život dělala všechno pro druhé. Jmenuji se Marie Novotná a letos mi bude šedesát. Vdova už deset let, celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra na Bulovce. Po smrti manžela jsem zůstala sama v našem dvoupokojovém bytě. Petr byl vždycky moje slabost – rozmazlený jedináček, kterému jsem nikdy nedokázala říct ne. Když se oženil s Janou, byla jsem šťastná. Myslela jsem, že konečně budu mít rodinu pohromadě, že mi vrátí to teplo domova, které mi po smrti manžela tolik chybělo.

Jenže realita byla jiná. Petr s Janou se k nám nastěhovali před třemi lety, když přišli o podnájem. „Mami, jen na pár měsíců, než si najdeme něco vlastního,“ sliboval Petr. Ty měsíce se ale táhly jako žvýkačka. Každý den jsem ustupovala – nejdřív to byly drobnosti: nepořádek v kuchyni, hlasitá hudba večer, neustálé návštěvy Janiných kamarádek. Pak přišly větší věci: neplacení nájmu, ignorování domluvených pravidel, hádky kvůli penězům.

Jednou jsem přišla domů z noční směny a našla v obýváku cizího chlapa spícího na gauči. „To je jen Honza, kamarád z práce,“ mávla Jana rukou. „Potřeboval přespat.“ V tu chvíli mi došlo, že můj byt už není můj domov. Byla jsem tam jen hostem.

Začala jsem se dusit. Každý den jsem chodila do práce s těžkým srdcem a vracela se domů s ještě větším strachem. Všichni kolem mě říkali: „Marie, musíš být ráda, že máš rodinu u sebe.“ Jenže já byla čím dál víc nešťastná. Když jsem se pokusila s Petrem promluvit, odbyl mě: „Mami, přeháníš. Vždyť jsme rodina.“

Jednou večer jsem zaslechla Janu v kuchyni: „Tvoje máma je fakt na palici. Pořád jen buzeruje.“ Petr se smál. V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. Tolik let jsem se snažila být dobrou matkou – a teď jsem byla jen přítěž.

Začala jsem mít zdravotní problémy – nespavost, bolesti hlavy, úzkosti. Doktorka mi řekla: „Musíte myslet taky na sebe.“ Ale jak? Celý život mě učili dávat ostatní na první místo.

Zlom přišel letos na jaře. Přišla jsem domů a našla rozbitou vázu po mamince – jedinou památku na dětství. Jana jen pokrčila rameny: „Byla stará.“ V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Dost!“ vykřikla jsem. „Už toho mám dost! Chci svůj byt zpátky!“ Petr na mě koukal jako na blázna. „Mami, to nemůžeš myslet vážně! Kam půjdeme?“

„To už není můj problém,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Tři roky jste mi slibovali, že si najdete vlastní bydlení. Tohle je můj domov a já chci zase žít.“

Následovaly dny plné hádek a výčitek. Jana mi vyčetla všechno možné: že jsem špatná matka, že jim závidím štěstí, že chci být sama. Petr mlčel – poprvé v životě nevěděl, co říct.

Když konečně odešli – s kufry a uraženými výrazy – sedla jsem si do prázdného obýváku a rozbrečela se jako malá holka. Bylo ticho. Takové ticho jsem nezažila roky.

První dny byly těžké. Chyběl mi hluk i chaos. Chyběl mi Petr – ten malý kluk, kterého jsem kdysi držela za ruku cestou do školky. Ale zároveň jsem poprvé po letech mohla volně dýchat.

Začala jsem chodit na procházky do parku pod Vítkovem, číst knihy a setkávat se s kamarádkami z práce. Pomalu jsem si zvykala na samotu – a začala ji mít ráda.

Petr mi od té doby nezavolal. Občas slyším od známých, že si našli podnájem někde na Proseku. Prý to není žádná sláva – ale je to jejich život.

Občas přemýšlím: Udělala jsem správně? Byla jsem moc tvrdá? Nebo jsem konečně udělala něco pro sebe?

Možná mi to nikdy neodpustí. Ale já vím jedno: poprvé za dlouhá léta nejsem jen matka nebo služka – ale zase Marie.

A tak se ptám: Kolik z nás žije roky ve stínu pocitu viny? Kolik z nás se bojí říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?