Všechno na mně: Příběh jedné dcery

„Zase jsi zapomněl koupit mámě léky?“ vyštěkla jsem do telefonu, zatímco jsem v tramvaji svírala igelitku s nákupem a cítila, jak mi pot stéká po zádech. „Promiň, Jitko, měl jsem dneska poradu a pak jsem musel s dětma na trénink,“ ozval se unavený hlas mého bratra Petra. „Vždyť víš, jak to mám teď složitý.“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Složitý. Vždycky to měl složitý. Už od dětství. Maminka říkala, že je citlivý, že potřebuje víc pozornosti. Když rozbil okno, omlouvala ho: „On je prostě takový snílek.“ Když dostal trojku z matematiky, seděla s ním do noci nad úkoly. Já? Já jsem byla ta, která si poradí sama. Ta, která nepláče kvůli maličkostem. Ta, která nikdy nedělala problémy.

Když jsem byla malá, maminka mě hladila po vlasech a šeptala: „Jsem na tebe pyšná.“ Ale bylo to vždycky potichu, jako by se bála, že by to někdo mohl slyšet. Zato Petr dostával objetí a slova útěchy nahlas, před celou rodinou. Nikdy jsem jí to nevyčítala. Byla jsem přece ta silná.

Teď je mamince sedmdesát tři a po mrtvici už skoro nechodí. Každý den jí vařím oběd, peru prádlo, chodím s ní k lékaři. Petr přijde jednou za měsíc – když má čas. Jeho žena Lenka mi posílá zprávy: „Promiň, Jitko, Petr je teď hodně vytížený.“ Jeho děti mě ani neznají jménem.

Jednou večer jsem seděla u maminky v kuchyni a krájela jablka na kompot. Maminka mlčky sledovala televizi. „Mami,“ začala jsem opatrně, „nechceš, aby ti Petr taky někdy pomohl? Já už toho mám fakt dost.“

Maminka se na mě podívala těma svýma unavenýma očima a řekla: „On má rodinu. Ty jsi vždycky byla samostatná.“

Zamrazilo mě. Jako by moje samostatnost byla trestem. Jako by to, že nemám děti ani manžela, znamenalo, že mám povinnost se o ni postarat.

Někdy mám chuť křičet. Když v noci nemůžu spát a slyším její těžký dech z vedlejšího pokoje, ptám se sama sebe: Proč já? Proč všechno padá na mě? Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu cestovat po světě nebo psát knihy. Teď můj svět končí u dveří panelákového bytu v Modřanech.

Jednou přišel Petr na návštěvu. Přinesl mamince bonboniéru a sedl si ke stolu. „Jitko, já vím, že toho máš hodně,“ začal rozpačitě. „Ale fakt to teď nejde jinak.“

„A kdy to půjde?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Až bude pozdě?“

Petr sklopil oči a začal si nervózně hrát s klíči od auta. „Lenka má teď problémy v práci a děti jsou pořád nemocné…“

„A já nemám život?“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Maminka nás přerušila: „Přestaňte se hádat! Jitko, nebuď taková… vždyť Petr dělá, co může.“

V tu chvíli jsem měla chuť odejít a už se nikdy nevrátit. Ale zůstala jsem. Jako vždycky.

Někdy si říkám, jestli by to bylo jiné, kdybych byla syn. Nebo kdybych taky měla děti a manžela. Možná by mě maminka litovala víc. Možná by Petr musel převzít část odpovědnosti.

Jednou večer mi volala kamarádka Jana: „Jitko, pojď s námi do kina! Potřebuješ si odpočinout.“

„Nemůžu,“ odpověděla jsem automaticky. „Maminka je sama doma.“

„Ale vždyť má bratra!“

„To je jedno,“ povzdechla jsem si. „Stejně by nepřišel.“

Když jsem položila telefon, rozbrečela jsem se poprvé po letech. Slzy mi stékaly po tvářích a já si uvědomila, jak moc mě to všechno bolí.

Jednou ráno mi maminka řekla: „Jitko, děkuju ti.“ Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co mi poděkovala nahlas. Ale místo radosti jsem cítila jen prázdnotu.

Dneska už vím, že některé věci nezměním. Že Petr nikdy nebude jiný a maminka už taky ne. Ale někdy si říkám: Co kdybych jednou prostě odešla? Co by se stalo? Kdo by se o ni postaral?

Možná bych měla konečně myslet i na sebe. Ale umím to vůbec ještě? Jak dlouho ještě vydržím být ta silná?

Co byste dělali vy na mém místě? Má člověk právo říct dost i vlastní rodině?