Nikdo nechtěl vzít vnuka na víkend: Příběh otce, který stále nemůže mluvit o synovi bez slz

„Přestaň už s tím, vždyť ti kluk jenom ničí život!“ slyšel jsem matčin hlas v telefonu a v tu chvíli jsem měl chuť telefon rozbít o zeď. Ale místo toho jsem jen seděl na okraji postele v našem malém bytě na sídlišti v Brně a díval se na Honzíka, jak si tiše skládá puzzle. Bylo mu tehdy osm let a já měl pocit, že celý svět se proti nám spikl.

Nikdo z rodiny ho nechtěl vzít na víkend. Nikdo ho nechtěl ani navštívit. A já? Já byl unavený, zlomený, ale pořád jsem věřil, že všechno zvládneme. S manželkou Lenkou jsme byli kdysi šťastní. Po letech snažení se nám narodil Honzík – naše jediné dítě, naše naděje. Lékaři nám řekli, že další dítě už mít nebudeme. O to víc jsme se na Honzíka upnuli. Jenže čím byl starší, tím víc jsme si všímali, že je jiný.

Začalo to ve školce. Paní učitelka mi jednou po vyzvednutí šeptla: „Pane Nováku, Honzík je moc hodný, ale vůbec si nehraje s ostatními dětmi.“ Doma jsme si toho také všímali – Honzík byl tichý, uzavřený do sebe, často si jen kreslil nebo skládal stavebnice. Když jsme ho vzali na dětskou oslavu k sestřenici Kláře, seděl v koutě a odmítal se zapojit do her. „On je prostě svůj,“ říkala Lenka a hladila ho po vlasech.

Jenže okolí bylo nemilosrdné. Moje matka – Honzíkova babička – byla zpočátku nadšená. Ale když zjistila, že s ním není jednoduché vyjít, začala se vymlouvat. „Já bych ho vzala, ale víš, jak on je… pořád jen mlčí nebo brečí,“ říkala mi do telefonu. Otec byl ještě tvrdší: „Tohle není normální kluk! Ty jsi z něj udělal bábovku.“

A tak jsme zůstali sami. Přátelé se postupně přestali ozývat. Když jsme je pozvali na návštěvu, vždycky měli nějakou výmluvu. Jednou jsem slyšel, jak sousedka v obchodě šeptá druhé: „To je ten Novákův kluk, co s ním nikdo nechce být.“

Lenka to nesla těžce. Často plakala večer v koupelně, když si myslela, že ji neslyším. Jednou na mě vyjela: „Proč jsi tak tvrdohlavý? Proč ho pořád bráníš? Možná by bylo lepší dát ho do nějaké školy pro zvláštní děti!“ V tu chvíli jsem měl pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

Ale Honzík byl můj syn. Můj jediný syn! Nikdy bych ho neopustil.

Jednou v zimě jsme šli s Honzíkem ven stavět sněhuláka. Děti ze sousedství se smály: „Hele, podívejte se na toho divnýho! On ani neumí postavit sněhuláka!“ Honzík se rozplakal a utekl domů. Seděl pak hodinu pod stolem a odmítal vylézt. Já jsem stál bezmocně u dveří a nevěděl, co mám dělat.

Začal jsem hledat pomoc. Obvolal jsem psycholožky po celém Brně. Všude bylo plno nebo nás odmítli – prý mají dlouhé čekací lhůty. Nakonec jsme našli jednu paní doktorku v Bohunicích. Po několika sezeních nám řekla: „Váš syn má poruchu autistického spektra.“

Byl to šok. Lenka to odmítala přijmout: „To není možné! On je jen citlivý!“ Ale já jsem věděl, že musíme něco změnit.

Začali jsme chodit na terapie. Snažil jsem se být lepším otcem – trávil jsem s Honzíkem víc času, učil ho jezdit na kole, četl mu pohádky před spaním. Ale rodina byla čím dál víc odtažitá.

Jednou jsem přijel k rodičům na návštěvu sám. Matka mi řekla: „Přestaň už s tím! Vždyť ti kluk jenom ničí život! Nemůžeš si najít lepší práci, nemůžeš jet ani na dovolenou…“ Otec jen mlčel a díval se z okna.

Vrátil jsem se domů a našel Lenku sedět u stolu s kufrem vedle sebe.

„Odcházím,“ řekla tiše. „Už to nezvládám. Potřebuju žít taky pro sebe.“

Zůstal jsem s Honzíkem sám.

Byly dny, kdy jsem měl chuť všechno vzdát. Když jsem viděl ostatní otce hrát si s dětmi na hřišti a mě nikdo ani nepozdravil… Když jsem viděl Honzíka sedět samotného ve školní jídelně… Když mi volala učitelka a říkala: „Pane Nováku, Honzík dneska zase brečel celou hodinu.“

Ale byly i chvíle štěstí. Když mě Honzík poprvé objal a řekl: „Tati, mám tě rád.“ Když jsme spolu postavili model letadla a on se smál.

Dnes je Honzíkovi patnáct let. Je pořád jiný než ostatní děti – má svůj svět, své zájmy. Ale je to můj syn a já bych za něj položil život.

Rodina nás už dávno odepsala. Nikdo se neptá, jak se máme. Nikdo nechce vzít Honzíka na víkend nebo ho pozvat domů.

Někdy si říkám: Udělal jsem všechno správně? Měl jsem bojovat víc? Nebo jsem měl poslechnout rodinu a vzdát to?

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za své dítě i tehdy, když vás všichni opustí?