Můj zeť je problém: Další ztráta práce kvůli „spravedlnosti“. Vydrží naše rodina ještě jeden krizový okamžik?

„Zase?“ vydechla jsem, když jsem slyšela, jak Petr zabouchl dveře tak silně, až se ve vitríně rozechvěly skleničky po babičce. „Mami, prosím tě, ne teď,“ ozvala se z kuchyně moje dcera Jana, hlasem unaveným a zlomeným. Věděla jsem, že to znamená jediné – Petr přišel o práci. Zase. Už potřetí za poslední dva roky. A pokaždé to bylo kvůli jeho smyslu pro spravedlnost, jak tomu sám říká. Já tomu říkám výbušnost a neschopnost držet jazyk za zuby.

Sedla jsem si ke stolu a v duchu počítala, kolik máme ještě na účtu. Důchod není žádná sláva, Jana je na mateřské s malou Aničkou a Petr… Petr je teď zase doma. „Co se stalo tentokrát?“ zeptala jsem se tiše, když Jana přišla do obýváku s očima plnýma slz.

„Pohádal se s vedoucím. Kvůli tomu, že prý šidí zaměstnance na přesčasech. Prý to nemohl nechat být,“ šeptala Jana a třásly se jí ruce. „A tak místo aby to řešil normálně, začal na něj řvát před celou dílnou. Vyhodili ho na hodinu.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet taky. Ale místo toho jsem jen sevřela dlaně v pěst pod stolem. Vždycky jsem si přála klidnou rodinu, kde se lidé podporují a drží při sobě. Ale poslední roky mám pocit, že jsme spíš jako sud s prachem, který čeká na jiskru.

Petr mezitím chodil po bytě jako lev v kleci. „Tohle není fér! Všichni tam drží hubu a krok, protože se bojí o práci! Ale já nejsem žádnej posera!“ křičel do prázdna. Anička se rozplakala v postýlce a Jana ji šla utěšit.

„Petře, musíš myslet i na nás,“ řekla jsem opatrně, když jsme zůstali sami v kuchyni. „Já vím, že ti vadí nespravedlnost, ale… nemůžeme pořád žít ve strachu, jestli budeš mít práci.“

„A co mám dělat? Mám držet hubu jako ostatní? To nejsem já!“ odsekl a bouchl pěstí do stolu.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na svého muže – taky byl takový. Hrdý, zásadový, ale nikdy jsme kvůli tomu neměli klid. A já jsem si přísahala, že tohle nechci pro svou dceru.

Večer jsme seděli u večeře v tichu. Anička žvatlala něco o panence a Jana se snažila usmívat, ale bylo vidět, jak je vyčerpaná. Petr mlčky koukal do talíře a já přemýšlela, jestli tohle všechno má vůbec cenu.

Dny plynuly a napětí v bytě by se dalo krájet. Petr hledal práci, ale všude chtěli doporučení nebo reference – a ty on neměl nejlepší. Jana začala chodit po nocích uklízet kanceláře, aby bylo aspoň na pleny a mléko. Já prodala pár starých šperků po mamince, abychom měli na nájem.

Jednoho večera jsem slyšela z ložnice hádku. „Už toho mám dost! Nemůžu pořád všechno táhnout sama!“ křičela Jana. „A já mám dost toho, že mě nikdo nechápe!“ odpovídal Petr. Anička se rozplakala a já ji vzala k sobě do pokoje.

Seděla jsem s ní v náručí a přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Je to moje vina? Měla jsem Janu varovat před Petrem? Nebo jsme měli být tvrdší? Nebo naopak víc chápat?

Jednoho rána mi Jana oznámila: „Mami, přemýšlím, že půjdu s Aničkou na čas k tobě. Potřebuju si odpočinout.“ Viděla jsem v jejích očích zoufalství i úlevu zároveň.

Petr byl vzteklý jako nikdy předtím. „Takže mě tu necháte samotnýho? To je fér?“ vyjel na mě i na Janu.

„Petře, musíš si uvědomit, že nejsi sám na světě,“ řekla jsem tiše. „Jana potřebuje klid. Anička taky.“

Odešli jsme s Janou a Aničkou ke mně do malého bytu v paneláku na sídlišti. Bylo tam těsno, ale aspoň klidněji. Jana spala celé dny a já se starala o Aničku. Po večerech jsme si povídaly o všem možném – o škole, o tom, jaké to bylo vyrůstat bez otce, o snech i zklamáních.

Jednou večer mi Jana řekla: „Mami, myslíš, že se Petr někdy změní?“

Nevěděla jsem co odpovědět. Znala jsem odpověď – lidé se mění jen málokdy. Ale nechtěla jsem jí brát naději.

Po dvou týdnech Petr přišel za námi. Byl bledý a pohublý. „Jano… promiň,“ řekl tiše ve dveřích. „Já… já už nevím jak dál.“

Jana ho objala a oba plakali dlouho do noci.

Nevím, jak to bude dál. Nevím, jestli naše rodina vydrží další krizi. Ale jedno vím jistě – někdy je spravedlnost dražší než klidný domov.

Možná bych se měla ptát: Je lepší žít v pravdě a neklidu, nebo v tichém smíření? Co byste udělali vy na mém místě?