Kredit pro syna: Mezi láskou a zoufalstvím

„Mami, prosím tě, potřebuju tvoji pomoc. Je to vážné.“

Ta věta mi pořád zní v hlavě. Seděla jsem tehdy v kuchyni, ruce se mi třásly nad hrnkem kávy a Petr, můj jediný syn, stál ve dveřích s očima plnýma strachu. Bylo mu třicet, ale v tu chvíli vypadal jako malý kluk, který se bojí přiznat průšvih. „Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem už tušila, že to nebude nic dobrého.

„Mám dluhy. Musím je rychle zaplatit, jinak… jinak bude zle.“

V tu chvíli jsem neváhala. Petr byl vždycky citlivý, trochu uzavřený, nikdy si nenašel pořádnou práci. Po rozvodu s jeho otcem jsem ho vychovávala sama a možná jsem ho až moc chránila. Vždycky jsem měla pocit, že mu musím pomáhat víc než ostatním dětem. „Kolik potřebuješ?“ zeptala jsem se a už v hlavě počítala, kolik mám na účtu a kolik bych si mohla půjčit.

„Sto tisíc,“ vyhrkl a sklopil oči.

Byla to obrovská částka. Ale když jde o dítě, člověk přestane počítat. Vzala jsem si půjčku u banky. Všechno šlo rychle – podpisy, papíry, peníze na účtu. Petr mi slíbil, že mi bude splácet aspoň něco každý měsíc. Byla jsem klidnější. Udělala jsem to nejlepší pro svého syna. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Jenže pak začaly chodit upomínky. Petr mi nevolal, nepsal. Když jsem mu volala já, nebral telefon. Po týdnech ticha přišel domů – unavený, pohublý, nervózní. „Petře, co se děje? Proč mi nevoláš? Kde jsou ty peníze?“

Mlčel dlouho. Pak zašeptal: „Mami… já… já jsem všechno prohrál.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. „Jak prohrál? Co jsi udělal?“

„Hrál jsem automaty… myslel jsem, že to vyhraju zpátky… ale všechno je pryč.“

Nevěděla jsem, jestli mám křičet nebo brečet. Vždycky jsem slyšela o lidech, kteří propadli hazardu, ale nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát právě nám. „Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi lhal?“

„Bál jsem se… nechtěl jsem tě zklamat.“

Zklamal mě. Ale ještě víc mě bolelo vědomí, že jsem mu možná sama pomohla padnout hlouběji. Každý měsíc mi z účtu odcházela splátka a já musela šetřit na jídle i na léky. V práci jsem byla podrážděná, kolegyně si všimly, že nejsem ve své kůži.

Jednou večer přišla na návštěvu moje sestra Alena. „Jano, co se děje? Vypadáš hrozně.“

Rozbrečela jsem se jí na rameni a všechno jí řekla. „Musíš mu nastavit hranice,“ řekla rázně. „Jinak tě stáhne ke dnu.“

Ale jak má matka nastavit hranice svému dítěti? Jak ho nechat padnout?

Petr se začal vyhýbat domovu. Občas přišel pro jídlo nebo čisté prádlo, ale nikdy nezůstal dlouho. Jednou v noci mi volal cizí muž – prý jeho kamarád z hospody – že Petr leží opilý na lavičce před nádražím v Holešovicích.

Jela jsem tam s bušícím srdcem. Seděl tam schoulený do klubíčka, špinavý a promrzlý. „Pojď domů,“ řekla jsem tiše.

Doma jsme spolu mlčky seděli u stolu. „Mami… já už nevím, co mám dělat,“ zašeptal.

„Musíš si najít pomoc,“ řekla jsem rozhodněji než kdy dřív. „Já už ti nemůžu dál půjčovat peníze.“

Bylo to poprvé v životě, kdy jsem mu řekla ne.

Začal chodit na terapie do centra pro závislé na hazardu v Praze 8. První týdny byly těžké – měl absťáky, byl podrážděný a občas mi nadával, že za všechno můžu já. Ale vydržela jsem.

Jednou večer přišel domů s papírem v ruce: „Mami, dneska mám měsíc bez hraní.“

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době cítila naději.

Splácím půjčku dál sama. Petr si našel práci ve skladu a posílá mi každý měsíc pár stovek na splátky. Není to moc, ale je to začátek.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Měla jsem být přísnější? Nebo víc naslouchat? A hlavně – kdy člověk přestává být jen matkou a musí být i soudcem?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která stojí před stejnou otázkou: Kde je hranice mezi pomocí a umožňováním pádu? Co byste udělali vy na mém místě?