Když vlastní dcera zavře dveře: Příběh o zradě a mateřské lásce

„Mami, už jdi. Nechci to slyšet. Tohle je teď můj byt!“ Její hlas zněl tvrději, než jsem si kdy dokázala představit. Stála jsem na chodbě našeho paneláku v Brně, v ruce kufr, a dívala se na dveře, které mi právě zabouchla před nosem moje jediná dcera, Lucie. Celé tělo se mi třáslo zimou i šokem. Ještě před rokem bych přísahala, že by mě nikdy nevyhodila. Ale teď jsem tu stála, s jedním kufrem a hlavou plnou otázek.

Všechno začalo tak nevinně. Po smrti manžela jsem zůstala sama v našem dvoupokojovém bytě na Lesné. Lucie tehdy studovala práva a bydlela na koleji. Byla jsem na ni pyšná – vždycky byla chytrá, cílevědomá, trochu tvrdohlavá. Když přišla s tím, že by chtěla začít bydlet sama a potřebuje jistotu, neváhala jsem ani minutu. „Mami, kdybys mi byt převedla, mohla bych si vzít hypotéku a zařídit si život,“ říkala tehdy s těmi svými velkýma očima. „Vždyť přece pořád budeme spolu.“

Podepsala jsem darovací smlouvu u notáře. Všechno bylo rychlé, úředníci byli milí. Ani mě nenapadlo, že bych měla něco řešit právně – vždyť je to moje dítě! První měsíce bylo všechno v pořádku. Lucie si našla práci v advokátní kanceláři a já jí pomáhala s domácností. Občas jsme se pohádaly kvůli maličkostem – neuklizené nádobí, pozdější příchody domů – ale nikdy nic vážného.

Až jednoho dne přišla domů s novým přítelem. Martin byl o deset let starší, rozvedený, měl dvě děti z předchozího vztahu. Od začátku mi neseděl – byl až moc sebejistý, někdy na Lucii křičel. Snažila jsem se být tolerantní, ale když jsem slyšela jejich hádky přes stěnu, srdce mi krvácelo.

Jednou večer jsem zaslechla: „Tvoje máma tu nemůže být věčně! Potřebujeme soukromí.“ Lucie odpověděla šeptem: „Ale co s ní mám dělat? Nemůžu ji jen tak vyhodit.“

Začala jsem se cítit jako přítěž ve vlastním domě. Lucie byla čím dál odtažitější. Přestala se mnou večeřet, zamykala si pokoj. Martin mi jednou dokonce řekl: „Paní Nováková, už byste si měla najít něco vlastního.“

Jednoho rána mi Lucie oznámila: „Mami, potřebuju, abys odešla. S Martinem chceme začít žít sami.“ Zůstala jsem stát jako opařená. „Kam mám jít?“ ptala jsem se zoufale.

„Máš přece sestru v Tišnově,“ odpověděla bez emocí.

„S tvojí tetou jsme se roky nebavily,“ namítla jsem.

„To není můj problém,“ řekla a odešla do práce.

Celý den jsem seděla v kuchyni a brečela. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsem Lucii vychovávala sama po smrti jejího otce, jak jsem jí šila šaty na maturitní ples, jak jsme spolu jezdily na chalupu do Beskyd. Vždycky jsme byly jen my dvě.

Začala jsem balit věci do starého kufru po manželovi. Každý kus oblečení byl jako vzpomínka na lepší časy. Když jsem odcházela z bytu, Lucie stála ve dveřích a ani se na mě nepodívala.

„Mami… prostě už běž.“

Zůstala jsem stát na chodbě a slyšela za sebou klapnutí zámku.

Venku pršelo. Sedla jsem si na lavičku před domem a vytáhla mobil. Volala jsem sestře Aleně do Tišnova. „Aleno… prosím tě… můžu k tobě na pár dní?“

Chvíli bylo ticho. „Jano… víš, že jsme se dlouho neviděly… Ale přijeď.“

Cesta vlakem byla nekonečná. V hlavě mi běžely vzpomínky – první krůčky Lucie, její první den ve škole, jak mě objímala po rozvodu s jejím otcem… Kde se to všechno pokazilo?

U Aleny mě čekalo malé podkroví a hrnek teplého čaje. „Co se stalo?“ ptala se opatrně.

„Lucie mě vyhodila,“ šeptla jsem.

Alena mě objala a já poprvé po letech brečela jako malá holka.

Další týdny byly těžké. Hledala jsem podnájem – ale s důchodem 13 tisíc měsíčně a cenami nájmů v Brně to bylo nemožné. Sociální pracovnice mi poradila azylový dům pro seniory. Tam jsem ale odmítla jít – měla jsem pocit, že bych tím definitivně ztratila důstojnost.

Lucie mi občas napsala SMS: „Doufám, že jsi v pořádku.“ Nikdy se ale nezeptala, jestli něco potřebuju nebo jestli mám kde spát.

Jednou večer mi Alena řekla: „Jano, musíš to řešit právně.“

„Ale vždyť je to moje dcera…“

„Právě proto! Takhle se k tobě nemůže chovat.“

Zašla jsem za právníkem. Ten mi vysvětlil, že darovací smlouvu lze odvolat pro nevděk – ale musela bych to dokázat u soudu.

Seděla jsem pak dlouho v parku a přemýšlela: Mám žalovat vlastní dítě? Co by tomu řekli sousedé? Co by tomu řekl její otec?

Nakonec jsem se rozhodla napsat Lucii dopis:

„Milá Lucie,
nevím, kde jsme udělaly chybu. Vždycky jsi byla moje všechno. Dala jsem ti byt z lásky a důvěry – ne proto, abys mě vyhodila na ulici. Prosím tě jen o jediné: vzpomeň si někdy na to dobré mezi námi.“

Odpověď nepřišla.

Dnes žiju v malém podnájmu v Tišnově a každý den přemýšlím: Je mateřská láska opravdu bezpodmínečná? Nebo bychom měli chránit i sami sebe před těmi nejbližšími?

Možná největší chyba nebyla v tom, že jsem Lucii dala byt – ale v tom, že jsem zapomněla myslet i na sebe.

Co byste udělali vy? Má matka právo čekat vděk od svého dítěte? Nebo je láska opravdu jen o dávání bez očekávání?