Když se syn vrací domů: Můj domov v troskách a srdce na dně

„Mami, tohle už nejde dál! Nemůžu tady žít, když mi pořád říkáš, co mám dělat!“ křičel na mě Tomáš a já cítila, jak se mi srdce svírá. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem ho sama vychovávala. Když jeho otec odešel za jinou, bylo Tomášovi osm. Tehdy jsem si slíbila, že mu nikdy nedám pocítit, že je na světě sám. Ale teď, když se po svém rozvodu vrátil domů ve třiceti pěti letech, mám pocit, že jsme oba ztratili půdu pod nohama.

„Tomáši, já se jen bojím o tebe…“ začala jsem tiše, ale on mě přerušil: „Já už nejsem dítě! Nech mě dýchat!“ Práskl dveřmi do svého starého pokoje – teď přeplněného krabicemi s jeho věcmi a stínem jeho nevydařeného manželství.

Sedla jsem si ke stolu a dívala se na hrnek s vychladlým čajem. Všude kolem mě byl nepořádek – nejen v bytě, ale hlavně v našich vztazích. Když Tomáš oznámil, že se rozvádí a potřebuje na čas bydlet u mě v paneláku na Jižním Městě, neváhala jsem ani minutu. Vždyť je to přece můj syn! Ale už první týdny ukázaly, že návrat dospělého dítěte domů není žádná idyla.

Začalo to drobnostmi. Tomáš nechával špinavé nádobí ve dřezu, zapomínal nakoupit nebo mi bral auto bez ptaní. Ale pak přišly větší věci – jeho noční návraty domů, hádky po telefonu s bývalou ženou Lenkou, a hlavně ta jeho uzavřenost. Jako by se kolem něj vytvořila neprostupná zeď.

Jednou večer jsem ho našla sedět potmě v obýváku. „Tomáši, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně. Mlčel dlouho, pak jen zašeptal: „Mami… já nevím, jak dál.“ Chtěla jsem ho obejmout, ale odtáhl se. „Nech mě být.“

Začala jsem mít strach. Nejen o něj, ale i o sebe. Všechno to napětí mezi námi mi připomínalo doby, kdy jsme byli sami a já musela být silná za nás oba. Jenže teď už nemám tolik sil jako tehdy. Přistihla jsem se, že večer pláču do polštáře a ráno předstírám úsměv.

Jednoho dne přišla sousedka paní Novotná a šeptem mi řekla: „Všimla jsem si, že váš Tomáš chodí poslední dobou s nějakou divnou partou… Dávejte na něj pozor.“ Zmocnila se mě panika. Co když má pravdu? Co když Tomáš utíká před bolestí do něčeho horšího?

Začala jsem mu prohledávat kapsy a hledat stopy po alkoholu nebo drogách. Nic jsem nenašla – jen starý lístek do kina a fotku malé holčičky. Ztuhla jsem. Byla to jeho dcera Anička. Najednou mi došlo, jak moc mu chybí.

Pokusila jsem se s ním o tom promluvit: „Tomáši, proč nejdeš za Aničkou? Vždyť tě potřebuje…“ Zase jen mlčení a tvrdý pohled: „Lenka mi ji nechce půjčovat. Prý nejsem dobrý táta.“

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Vždyť já sama vím nejlíp, jaké to je být opuštěná! Ale Tomáš byl jako uzavřená kniha. Každý pokus o rozhovor končil hádkou nebo tichým odchodem.

Jednoho večera přišel domů opilý. „Všechno je to tvoje vina!“ křičel na mě. „Kdybys nebyla taková… taková… možná bych nebyl tak neschopnej!“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Vzpomněla jsem si na jeho otce – i on mi kdysi vyčítal všechno možné.

Druhý den ráno seděl Tomáš u stolu s hlavou v dlaních. „Promiň,“ zašeptal. „Já už fakt nevím, jak žít.“

Vzala jsem ho za ruku: „Tomáši, možná bychom měli zajít k někomu… k psychologovi.“ Zavrtěl hlavou: „To je pro blázny.“

Ale já už nemohla dál čekat. Objednala jsem nás oba k rodinné terapeutce paní Dvořákové. První návštěva byla katastrofa – Tomáš mlčel a já brečela. Ale postupně jsme začali mluvit. O bolesti z minulosti, o strachu z budoucnosti i o tom, jak těžké je žít spolu pod jednou střechou.

Začali jsme si nastavovat pravidla – kdo co dělá doma, kdy má kdo klid a kdy si povídáme. Bylo to těžké a často jsme sklouzli zpět ke starým zvykům. Ale aspoň jsme se snažili.

Jednou večer mi Tomáš řekl: „Mami… děkuju ti, že jsi mě nevzdala.“ Poprvé po dlouhé době mě objal.

Nevím, jestli někdy najdeme zpátky ten klidný domov, jaký jsme kdysi měli. Ale aspoň už vím, že na to nejsme sami.

Někdy si říkám: Je možné znovu vybudovat domov z trosek starých ran? Nebo některé jizvy zůstanou navždy? Co byste dělali vy na mém místě?