„Raději budu hladovět, abych pomohla své vnučce: Ať se můj syn a snacha stydí“

Marie seděla u svého kuchyňského stolu a zírala na hromadu účtů, která se zdála každý měsíc růst. Její důchod sotva pokrýval základní potřeby, a teď stála před nemožným rozhodnutím. Její vnučka, Eliška, potřebovala peníze na učebnice do školy a Marie byla odhodlaná jí pomoci, i kdyby to znamenalo, že sama bude hladovět.

„Nikdy jsem nedostala jasné vysvětlení,“ řekla Marie s nádechem frustrace v hlase. „Jen nějaké nesmysly o pocitu v břiše a jak bychom mu měli věřit. Nikdy jsem nečekala, že to takhle dopadne.“

Marin syn, Jan, a jeho žena, Lenka, byli vždy trochu odtažití. Žili v pěkném domě na předměstí, jezdili novými auty a každý rok jezdili na dovolenou. Přesto, když šlo o pomoc jejich dceři s jejím vzděláním, tvrdili, že si to nemohou dovolit.

„Není to tak, že bychom nechtěli pomoci,“ řekl Jan při jejich posledním rozhovoru. „Ale máme své vlastní výdaje, o které se musíme starat. Víš, jak to je, mami.“

Marie nevěděla, jak to je. Celý život tvrdě pracovala a šetřila každou korunu, aby zajistila, že její rodina má vše potřebné. Teď, ve svých zlatých letech, se ocitla na pokraji chudoby, zatímco její syn a snacha žili pohodlně.

Eliška byla chytrá dívka s touhou stát se zdravotní sestrou. Během střední školy pracovala na částečný úvazek a dokonce získala stipendium, které pokrylo většinu jejího školného. Ale náklady na učebnice a další potřeby byly stále břemenem, které nemohla nést sama.

„Babičko, nemusíš to dělat,“ řekla Eliška, když jí Marie nabídla pomoc. „Nějak to zvládnu.“

Ale Marie nemohla snést myšlenku na to, že by její vnučka měla problémy. Pamatovala si na oběti, které přinesla pro své vlastní děti, a cítila povinnost udělat totéž pro Elišku.

A tak se Marie rozhodla omezit své vlastní výdaje. Zrušila předplatné kabelové televize, přestala kupovat čerstvé potraviny a dokonce vynechávala jídla, aby ušetřila peníze. Každá koruna, kterou ušetřila, šla do obálky označené „Eliščiny knihy“.

Týdny se změnily v měsíce a Marie slábla. Její kdysi živý duch pohasl, jak ji hlad trápil zevnitř. Snažila se skrýt svůj stav před Eliškou, ale mladá dívka si změn všimla.

„Babičko, vypadáš tak hubeně,“ řekla Eliška jednoho dne s obavami ve tváři.

„Jsem v pořádku, miláčku,“ odpověděla Marie s nuceným úsměvem. „Jen stárnu.“

Ale Eliška nebyla přesvědčená. Svěřila se svým rodičům o svých obavách v naději, že zasáhnou a pomohou.

„Mami, tati, babičce není dobře,“ řekla Eliška během rodinné večeře. „Myslím, že vynechává jídla, aby ušetřila peníze na mé knihy.“

Jan a Lenka si vyměnili nepříjemné pohledy, ale zůstali zticha. Věděli, že Marie má problémy, ale rozhodli se to ignorovat v naději, že se problém vyřeší sám.

Jak měsíce plynuly, Marien zdravotní stav se nadále zhoršoval. Stala se křehkou a slabou, často příliš unavenou na to, aby opustila postel. Eliška ji navštěvovala tak často, jak jen mohla, přinášela potraviny a vařila jídla pro svou babičku.

Jednoho večera zavolala Marie Elišku k sobě do postele.

„Miláčku,“ zašeptala sotva slyšitelným hlasem. „Slib mi, že budeš dál pilně studovat. Nenech nic zastavit tvé sny.“

Elišce se zalily oči slzami a přikývla. „Slibuji, babičko.“

Marie tu noc zemřela a zanechala za sebou odkaz lásky a oběti. Na jejím pohřbu stáli Jan a Lenka po boku své dcery a cítili tíhu své viny.

Selhali Marii v době její potřeby a teď bylo příliš pozdě na nápravu. Eliška pokračovala ve studiu poháněná vzpomínkou na babiččinu neochvějnou podporu.

Na konci Mariina oběť zajistila, že Eliška mohla pokračovat ve svém vzdělání. Ale cena byla vysoká a hanba Jana a Lenky je bude pronásledovat po zbytek jejich života.