„Žonglování o samotě: Tichá zátěž nepřítomného partnera“

V srdci českého předměstí, kde bílé ploty stojí vzpřímeně a trávníky jsou pečlivě udržované, se cítím uvězněná v cyklu nekonečných povinností. Moje dny jsou rozmazané pracovními schůzkami, odvozy dětí do školy, nákupy a nočním vařením. Často přemýšlím, jak jsem se sem dostala, žonglující s tolika rolemi bez pomoci.

Můj manžel, Petr, je podle většiny měřítek dobrý muž. Tvrdě pracuje ve své práci a finančně zajišťuje naši rodinu. Ale pokud jde o každodenní koloběh rodinného života, jeho přítomnost je spíše jako stín—je tam, ale skutečně nepřispívá. Není to tak, že by mu to bylo jedno; spíše se zdá být nevšímavý k chaosu, který mě obklopuje.

Každé ráno začíná stejně. Vstávám před úsvitem, abych připravila snídani a zabalila obědy pro naše dvě děti. Zatímco se honím po kuchyni, Petr sedí u stolu, popíjí kávu a prochází telefon. Pohlédnu na něj s nadějí na nějaké uznání nebo nabídku pomoci, ale ta nikdy nepřijde. Místo toho odchází do práce s rychlým polibkem na tvář a nechává mě zvládnout ranní šílenství sama.

Jakmile jsou děti ve škole, mířím do své práce. Je to náročná pozice, která vyžaduje mou plnou pozornost, přesto mi myšlenky často utíkají k nekonečnému seznamu úkolů čekajících doma. Závidím svým kolegům, kteří mluví o svých podporujících partnerech, kteří sdílejí zátěž rovnocenně. Pro mě je to vzdálený sen.

Večery nejsou o nic lepší. Po dlouhém dni v práci vyzvedávám děti, pomáhám jim s úkoly a začínám vařit večeři. Petr obvykle dorazí domů právě včas na jídlo a nabídne jen „Jaký jsi měla den?“ než se stáhne do své kanceláře nebo k televizi. Váha toho všeho je dusivá.

Víkendy by měly být časem pro odpočinek a rodinné sbližování, ale často se promění v maratonské úklidové seance a pochůzky. Sleduji ostatní rodiny užívající si výlety a dobrodružství, zatímco já jsem uvězněná doma a snažím se dohnat domácí práce. Petr občas navrhne, abychom udělali něco zábavného, ale když přijde čas plánovat nebo realizovat, zmizí do pozadí.

Snažila jsem se s ním o tom mluvit a vyjádřit svou potřebu většího zapojení a podpory. Poslouchá a přikyvuje, ale málokdy následuje nějaká smysluplná změna. Jako by byl spokojený se současným stavem věcí a nechával mě nést břemeno sama.

Když ležím v noci vzhůru, vyčerpaná a frustrovaná, nemohu si pomoci a cítím záchvěv zášti. Miluji svou rodinu nade vše, ale nedostatek partnerství si vybírá svou daň. Vidím ženy kolem sebe zakládat podniky, cestovat a rozkvétat v osobním životě, zatímco já jsem uvízla v režimu přežití.

Nevím, co nás čeká v budoucnosti. Myšlenka pokračovat touto cestou je skličující, přesto je představa drastických změn stejně děsivá. Prozatím pokračuji dál s nadějí, že jednoho dne Petr uvidí napětí, pod kterým jsem, a přistoupí k tomu, aby sdílel zátěž.

Ale do té doby zůstávám tady—žonglující o samotě ve světě, který zdánlivě vyžaduje víc, než mohu dát.