Znovu spolu: Jak jsem po rozvodu znovu našel cestu ke svým dcerám

„Tati, proč jsi odešel?“ Klára se na mě dívala s očima plnýma slz a já jsem poprvé v životě nevěděl, co říct. Seděli jsme v kuchyni mého malého bytu na Jižním Městě, kde jsem po rozvodu s Janou začal nový život. Bylo pondělí večer, venku pršelo a já měl pocit, že ten déšť padá i uvnitř mě.

Když jsme se s Janou rozhodli rozvést, myslel jsem si, že to bude pro všechny lepší. Už jsme spolu nežili jako manželé, spíš jako dva spolubydlící, kteří se střídají v péči o děti a vynášení odpadků. Ale nikdy mě nenapadlo, jak moc to zasáhne Kláru a Elišku. První týdny po rozvodu byly tiché. Dcery u mě byly podle soudem stanoveného rozvrhu, ale většinou mlčely, hrály si na mobilech nebo se zavíraly v pokoji. Já jsem seděl v obýváku a poslouchal ticho, které bylo hlasitější než jakýkoli křik.

Jednou večer jsem zaslechl Elišku, jak do telefonu šeptá kamarádce: „U táty je to divný. Jako by tam nebyl.“ Ta věta mě bodla do srdce. Uvědomil jsem si, že nestačí jen být fyzicky přítomný. Musím být opravdu s nimi – duší i srdcem.

Začal jsem hledat cesty, jak se k nim přiblížit. Zkusil jsem upéct jejich oblíbený jablečný štrúdl podle receptu od babičky. Klára jen pokrčila rameny: „Mami to dělá líp.“ Zkusil jsem navrhnout společné kino, ale Eliška měla domluvený videochat s kamarádkou. Každý pokus skončil trapným tichem nebo odmítnutím.

Jednoho dne jsem přišel domů z práce dřív a slyšel jsem, jak se Klára hádá s Janou po telefonu. „Nechci tam! Táta je divnej! Proč musím?“ Srdce mi bušilo až v krku. Když přišla ke mně, tvářila se naštvaně. „Proč jsi odešel? Kvůli tobě je všechno jinak!“ vykřikla a práskla dveřmi od pokoje.

Seděl jsem na gauči a přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Vždyť jsem chtěl jen, aby byly šťastné. Ale místo toho jsem jim vzal domov. V noci jsem nemohl spát a přehrával si v hlavě všechny naše společné chvíle – výlety na Sázavu, stavění sněhuláků před panelákem, společné večeře u jednoho stolu.

Další víkend jsem se rozhodl něco změnit. Ráno jsem jim oznámil: „Dneska žádné mobily. Půjdeme ven.“ Protestovaly, ale nakonec jsme vyrazili do Prokopského údolí. Pršelo a bylo bláto, ale najednou jsme se začali smát – Eliška uklouzla a spadla do kaluže, Klára ji tahala ven a já je fotil na mobil. Večer jsme si doma prohlíželi fotky a poprvé po dlouhé době jsme se smáli všichni tři.

Začal jsem jim víc naslouchat. Když mi Klára vyprávěla o šikaně ve škole, neříkal jsem jí, co má dělat – jen jsem ji objal a řekl: „To mě mrzí.“ Když Eliška přišla s tím, že chce být vegetariánka, místo abych se smál, uvařili jsme spolu čočkový salát.

Jednou večer mi Klára řekla: „Tati, já vím, že jsi neodešel kvůli nám.“ A já brečel jako malý kluk.

S Janou to nebylo jednoduché. Často jsme se hádali kvůli penězům nebo rozvrhu dětí. Jednou mi vynadala před holkama: „Kdybys byl lepší táta, nemusely by být tak nešťastné!“ To bolelo nejvíc. Ale pochopil jsem, že i ona je zraněná a bojí se o děti stejně jako já.

Začali jsme spolu víc mluvit – ne jako manželé, ale jako rodiče. Domluvili jsme se na pravidlech a snažili se být před dětmi slušní. Bylo to těžké, ale stálo to za to.

Dnes už nejsme dokonalá rodina – možná nikdy nebudeme. Ale když vidím Kláru a Elišku, jak mi posílají zprávy nebo mě obejmou na rozloučenou, vím, že jsme na dobré cestě.

Někdy si říkám: Udělal bych dnes něco jinak? Možná ano. Ale hlavní je nevzdat to – ani když máte pocit, že už vás děti nikdy nebudou mít rády.

Co myslíte vy? Dá se po rozvodu opravdu znovu najít cesta k dětem? Má cenu bojovat i přes všechny chyby a bolesti?