Zima v srdci Prahy: Jak jsem našla domov mezi ztracenými

„Mami, prosím tě, vrať se domů…“ zněl mi v hlavě hlas mé dcery Kláry, zatímco jsem seděla na studené lavičce u Hlavního nádraží v Praze. Prsty jsem měla ztuhlé zimou, v kapse posledních pár drobných. Bylo mi třicet devět a nikdy by mě nenapadlo, že skončím tady – mezi lidmi, které většina kolemjdoucích ani nevidí.

Všechno to začalo rozvodem s Petrem. Po dvaceti letech manželství jsme si už neměli co říct. On našel útěchu v alkoholu, já v práci. Jenže když mě propustili z knihovny kvůli škrtům, všechno se sesypalo. Petr mě vyhodil z bytu, protože byl psaný na něj. Klára zůstala s ním – prý proto, že „máma je teď divná“. Zůstala jsem sama, bez peněz, bez střechy nad hlavou.

První noc na ulici byla nejhorší. Pamatuju si, jak jsem se snažila zahřát u výdechu metra a doufala, že ráno přijde nějaký zázrak. Místo toho přišla realita: strach, stud a pocit naprosté bezmoci. Když jsem poprvé šla do Armády spásy na polévku, styděla jsem se podívat ostatním do očí. Všichni jsme tam byli z různých důvodů, ale spojovalo nás jedno – ztráta důstojnosti.

Jednou večer ke mně přisedl starší pán – říkal si Mirek. „Neboj se, holka,“ řekl mi tiše. „Každý tu má svůj příběh. Ale dokud dýcháš, máš šanci.“ Jeho slova mi utkvěla v hlavě. Mirek mi ukázal, kde se dá přespat, kde najít teplé oblečení a jak přežít mezi lidmi, kteří jsou někdy nebezpečnější než mráz.

Jednoho dne jsem potkala paní Martu z neziskovky Naděje. „Jste tu nová?“ zeptala se mě a já poprvé po dlouhé době cítila, že někoho zajímám jako člověk. Marta mi nabídla možnost zapojit se do komunitního projektu – pomáhat s výdejem jídla ostatním bezdomovcům. Nejdřív jsem váhala. Já? Já mám pomáhat? Vždyť sama sotva stojím na nohou! Ale Marta trvala na svém: „Právě proto. Vy víte nejlíp, co ti lidé potřebují.“

Začala jsem chodit do komunitního centra U Mostu. Každý den jsem viděla nové tváře – mladé kluky po děcáku, staré ženy s taškami plnými vzpomínek, muže zlomené alkoholem i ženy utíkající před násilím doma. Postupně jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo přišel o všechno. A že právě to nás může spojit.

Jednou večer přišla do centra mladá holka – Lucie. Byla promrzlá a plakala. Připomněla mi Kláru. Sedla jsem si k ní a jen jsme mlčely. Po chvíli se rozmluvila: „Máma mě vyhodila kvůli novému příteli… Nemám kam jít.“ Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že mám ještě co dát.

Začala jsem organizovat malé akce – sbírky oblečení, přednášky o právních možnostech pro lidi bez domova, workshopy vaření z toho mála, co jsme měli. Lidé začali chodit nejen pro jídlo nebo teplo, ale i pro slovo útěchy nebo radu. Najednou jsem měla pocit, že mám smysl.

Jednou přišel do centra Petr – můj bývalý manžel. Byl opilý a chtěl peníze. „Tohle je tvoje vina,“ křičel na mě před všemi. Cítila jsem stud i vztek. Ale tentokrát jsem neuhnula pohledem: „Nechci už žít ve strachu z tebe.“ Ostatní mě podrželi a Petr odešel s prázdnou.

Po roce v centru mi Marta nabídla práci koordinátorky dobrovolníků. Byla to první výplata po dvou letech! Konečně jsem si mohla dovolit malý podnájem – pokojík v Nuslích s výhledem na tramvajové koleje. Byla to moje pevnost.

Klára mi jednou napsala: „Mami, promiň… Chci tě vidět.“ Setkaly jsme se v kavárně na I.P. Pavlova. Byla nervózní a já taky. „Bála jsem se za tebou přijít,“ řekla tiše. „Tati je pořád stejný… Já už tam nechci být.“ Objaly jsme se a já věděla, že začínáme znovu.

Dnes vedu komunitní centrum U Mostu a každý den vidím nové příběhy – bolestné i nadějné. Vím, jak snadné je spadnout na dno a jak těžké je zvednout se zpátky. Ale taky vím, že když člověk najde sílu v sobě i v ostatních, může změnit nejen svůj život, ale i životy druhých.

Někdy večer sedím u okna svého malého pokoje a přemýšlím: Kolik lidí ještě musí padnout na dno, než si všimneme jejich bolesti? A proč je tak těžké požádat o pomoc? Co myslíte vy?