Z popela zrozená: Magdin boj o nový začátek

„Magdo, už to dál nejde. Chci dítě. Ty mi ho dát nemůžeš. Sbal si věci a odejdi.“ Jeho hlas byl ledový, oči tvrdé jako kámen. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Vinohradech, v ruce hrnek s čajem, který se mi třásl tak, že kapky padaly na parkety. „Prosím tě, Petře… vždyť jsme to spolu zvládali…“ šeptla jsem zoufale. On jen zavrtěl hlavou a odvrátil se ke dveřím ložnice. „Zvládali? Ty možná, já už ne.“

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Žádné další pokusy o smíření, žádné společné snídaně v neděli ráno, žádné plány na dovolenou v Krkonoších. Jen ticho a prázdnota. Za dvě hodiny jsem seděla na lavičce v Riegrových sadech s igelitkou plnou oblečení a mobilem, který mlčel. Máma mi zemřela před třemi lety na rakovinu, táta se odstěhoval k nové ženě do Brna a sestra žila v Německu. Byla jsem sama.

První noc jsem strávila u kolegyně Jany z práce. „To je hrozný hajzl,“ rozčilovala se Jana a nalévala mi víno. „Ale neboj, Magdi, to zvládneš! Jsi silná ženská.“ Jenže já se tak necítila. V práci jsem dělala účetní v malé firmě na Smíchově, ale poslední týdny jsem byla jako tělo bez duše. Každý den jsem se bála otevřít e-mail nebo telefon – co když mi Petr napíše? Co když bude chtít zpět nějaké věci? Co když…

Po týdnu u Jany jsem si našla podnájem – malý pokojík v paneláku na Černém Mostě. Sousedka paní Novotná byla milá, ale zvědavá: „A vy jste rozvedená? Nebo jen tak sama?“ ptala se hned první večer. „No… rozvedená,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Večer co večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem: Co když už nikdy nebudu šťastná? Co když už nikdy nebudu mít rodinu? Petr mi vyčítal, že jsem neplodná – jako by to byla moje vina. Prošli jsme si všemi možnými vyšetřeními, hormonálními injekcemi, umělým oplodněním… Nic nepomohlo. On to vzdal dřív než já.

Jednou v noci mi napsala sestra Lucie z Německa: „Magdi, přijeď za mnou! Aspoň na víkend.“ Ale já neměla sílu ani chuť cestovat. Cítila jsem se jako troska. V práci mě šéf upozornil na chyby ve výkazech – byla jsem roztržitá, zapomínala jsem na schůzky. Jana mě vzala jednou večer do divadla: „Musíš mezi lidi!“ Ale já jen seděla v hledišti a přemýšlela, jestli Petr už má novou ženu.

Jednoho dne mi přišel dopis od advokáta – Petr žádal o rozvod a chtěl zpět část peněz, které jsme investovali do bytu. Bylo to nespravedlivé – vždyť já přišla o všechno! Rozvod proběhl rychle a chladně. Soudkyně se mě ptala: „Máte nějaké společné děti?“ Zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak se ve mně všechno svírá.

Po rozvodu jsem upadla do deprese. Přestala jsem chodit mezi lidi, přestala jsem jíst i spát. Jednou večer mě Jana našla sedět na schodech před domem a brečet: „Magdi! Tohle nejde! Musíš si najít pomoc.“ Donutila mě jít k psycholožce. První návštěva byla hrozná – jen jsem mlčela a koukala do země. Ale postupně jsem začala mluvit. O bolesti, o ztrátě, o tom, jak mě Petr ponížil.

Psycholožka mi řekla: „Musíte odpustit sama sobě. Nevyčítejte si to.“ Ale jak mám odpustit sama sobě něco, co nemůžu ovlivnit? Každý den jsem bojovala s pocitem viny a méněcennosti.

Jednoho dne mi Jana navrhla: „Pojď se mnou na jógu! Pomáhá to na hlavu.“ Nechtělo se mi, ale šla jsem. Poprvé po dlouhé době jsem cítila klid – aspoň na chvíli. Začala jsem chodit pravidelně a poznala nové lidi. Jedna z žen, Alena, mi vyprávěla svůj příběh – také nemohla mít děti a manžel ji opustil. Najednou jsem věděla, že nejsem sama.

Začala jsem pomalu znovu žít. Přihlásila jsem se na kurz malování – vždycky mě bavilo kreslit. Večer jsem místo pláče malovala obrazy plné barev a světla. Postupně jsem si našla nové přátele – lidi, kteří mě brali takovou, jaká jsem.

Jednou večer mi zazvonil telefon – volal táta z Brna: „Magdi, dlouho jsme spolu nemluvili… Nechceš přijet na víkend?“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem jela. Seděli jsme spolu u stolu a on najednou řekl: „Víš… mrzí mě, že jsme ti nebyli oporou.“ Poprvé po letech jsme si povídali otevřeně – o mámě, o jeho nové ženě i o mém trápení.

Dnes už nejsem ta zlomená žena z lavičky v Riegrových sadech. Pracuji pořád jako účetní, ale vedle toho maluji obrazy a občas vedu lekce jógy pro ženy s podobným osudem jako já. Naučila jsem se žít sama se sebou – i když někdy přijde smutek nebo vztek.

Občas si ale kladu otázku: Opravdu každá rána časem přebolí? Nebo některé jizvy zůstanou navždy? Co myslíte vy?