Vždycky jsem byla ta silná: Příběh o neviditelné dceři a synovi, který nikdy nedospěl

„Zase jsi zapomněl koupit mámě léky, Tomáši?“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem v tramvaji svírala igelitku s nákupem a cítila, jak mi pot stéká po zádech. „Promiň, měl jsem dneska hodně práce,“ ozvalo se na druhém konci líně. Hlas mého mladšího bratra byl vždycky klidný, skoro až lhostejný. „Ale já taky pracuju! A mám dvě děti!“ vybuchla jsem. Lidé v tramvaji se po mně otočili, ale bylo mi to jedno. V tu chvíli jsem měla chuť křičet na celý svět.

Vždycky jsem byla ta, která si poradí. Ta, která nepláče kvůli maličkostem, která se dobře učí, nevyvolává konflikty. Máma byla pyšná – ale potichu, bez velkých slov. Zato Tomáš… Tomáš byl vždycky ten citlivý. Když mu bylo šest, máma mu nosila kakao až do postele a hladila ho po vlasech, když se bál tmy. Když jsem měla strach já? „Neboj se, Hanko, jsi přece velká holka,“ řekla mi jednou a odešla z pokoje.

Teď je mi třicet osm a mámě sedmdesát tři. Po mrtvici už nemůže sama chodit na nákup ani si dojít na poštu. Všechno je na mně. Tomáš bydlí jen dvě zastávky tramvají od ní, ale vždycky má něco důležitějšího. Práce, přítelkyně, jeho pes Maxík… „Víš, Hani, Tomáš je takový vnímavý, on by to nezvládl,“ říkávala máma ještě před pár lety. Teď už to neříká – teď už jen mlčí a dívá se z okna.

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že jednou budu taky potřebovat mámu. Že mě obejme a řekne: „Jsem na tebe pyšná.“ Ale místo toho jsem slyšela jen: „Hlavně buď rozumná.“ A tak jsem byla. Rozumná, tichá, neviditelná.

„Mami, musíš jíst,“ říkám jí dneska večer a pokládám před ni talíř s polévkou. Sedí u stolu v županu a dívá se do prázdna. „Tomáš volal?“ ptá se tiše. „Nevolal,“ odpovím a cítím v hrudi známé bodnutí. Proč se pořád ptá na něj? Proč nikdy neřekne: „Děkuju ti, Hanko“?

Když přijdu domů ke svým dětem – Adélce je osm a Matějovi pět – snažím se být jiná máma než ta moje. Objímám je, i když mají špatnou náladu. Snažím se jim naslouchat. Ale někdy mám pocit, že už nemám sílu. Manžel Petr mě podporuje, ale i on už je unavený z toho kolotoče povinností.

Jednou večer sedíme s Petrem u stolu a já mu vyprávím o dalším Tomášově slibu, který nedodržel. „Proč to všechno děláš?“ ptá se mě tiše. „Protože kdybych to nedělala já… kdo by to udělal?“ odpovídám a v očích mě pálí slzy.

Vzpomínám si na jedno odpoledne před lety. Bylo mi asi patnáct a Tomáš dostal špatnou známku z matematiky. Máma seděla vedle něj u stolu a vysvětlovala mu příklady, zatímco já jsem sama v pokoji zápasila s fyzikou. Nikdo se mě nezeptal, jestli něco nepotřebuju.

Teď mám pocit, že se ten vzorec opakuje. Tomáš je pořád ten malý kluk, kterému všichni odpouštějí a všechno zařídí někdo jiný. Já jsem pořád ta silná – nebo spíš ta neviditelná.

Jednoho dne už to nevydržím a zavolám Tomášovi znovu. „Tomáši, musíš mámě pomoct! Nemůžu všechno dělat sama!“ křičím do telefonu. On mlčí. Pak řekne: „Já… já fakt nevím jak.“

„Tak se to nauč!“ vyhrknu zoufale.

Po tom hovoru brečím poprvé po letech. Děti mě najdou v kuchyni s hlavou v dlaních. Adélka mě obejme kolem ramen: „Mami, jsi ta nejlepší.“

Druhý den přijde Tomáš k mámě domů. Sedíme spolu v kuchyni – já, on a ona. Je trapné ticho.

„Mami,“ začne Tomáš nejistě, „promiň, že jsem tu nebyl častěji.“ Máma ho pohladí po ruce: „Já vím, že toho máš hodně.“

V tu chvíli cítím vztek i smutek zároveň. Proč nikdy neřekla totéž mně?

Večer píšu do deníku: „Kdy přijde chvíle, kdy budu moct být slabá já? Kdy si někdo všimne mé únavy?“

Možná nejsem jediná dcera v Česku, která má pocit, že musí být pořád silná jen proto, že ostatní to od ní čekají.

Co myslíte – proč se v rodinách pořád opakuje stejný scénář? A kdy přijde čas na nás – na ty neviditelné?