Vždycky jsem byl jen ten druhý: Příběh neviditelného syna

„Proč nemůžeš být jako Petr?“ zněla mi v uších slova mé matky, když jsem stál v kuchyni a snažil se vysvětlit, proč jsem dostal trojku z matematiky. Petr, můj starší bratr, byl vždycky ten dokonalý – samé jedničky, kapitán fotbalového týmu, oblíbenec všech sousedů. Já byl jen Honza. Ten druhý syn. Ten, který nikdy nesplnil očekávání.

„Mami, já se fakt snažil…“ začal jsem tiše, ale ona mě přerušila mávnutím ruky. „Snažit se nestačí. Podívej se na Petra! Ten nikdy nezklame.“

V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Ven z bytu na sídlišti v Brně-Žabovřeskách, kde jsme bydleli už od mého narození. Ven z dusivé atmosféry, kde každý můj neúspěch byl dalším důkazem mé neschopnosti. Ale kam bych šel? Vždyť i venku bych byl pořád jen ten druhý.

Petr byl o tři roky starší a všechno mu šlo samo. Když jsme byli malí, stavěli jsme spolu bunkry v lese za domem. On vždycky vymyslel plán a já ho následoval. Když jsme se hádali, rodiče vždycky věřili jemu. „Petr by nelhal,“ říkávali. Já jsem byl ten, kdo musel vysvětlovat a omlouvat se.

Jednou večer, když mi bylo patnáct, jsem zaslechl rodiče hádat se v ložnici. „Honza není jako Petr,“ říkal táta podrážděně. „Musíme ho víc hlídat.“ Máma jen povzdechla: „Možná jsme udělali někde chybu…“

Ta slova mě bodla do srdce. Chyba. Já jsem byl chyba?

Ve škole jsem měl pár kamarádů, ale nikdy jsem nebyl středem pozornosti. Na stužkovacím večírku gymplu jsem seděl v rohu a sledoval, jak Petr baví celou místnost svými historkami z vysoké školy. Když přišel domů na Vánoce, rodiče byli najednou šťastní a všechno se točilo kolem něj. Já byl jen kulisa.

Jednoho dne, když mi bylo devatenáct, jsem potkal Kláru. Byla jiná než ostatní – smála se mým vtipům a poslouchala mě, když jsem mluvil o svých snech. Poprvé v životě jsem měl pocit, že mě někdo vidí. Že nejsem jen stín svého bratra.

Jednou večer jsme seděli na lavičce u Svratky a já jí řekl: „Víš, někdy mám pocit, že kdybych zmizel, nikdo si toho ani nevšimne.“ Klára mě objala a zašeptala: „Já bych si toho všimla.“

S Klárou jsem začal věřit, že můžu být někým víc než jen tím druhým synem. Ale když jsem ji představil rodičům, máma ji odbyla chladným úsměvem: „Petr má taky novou přítelkyni. Je to doktorka.“ Klára se na mě smutně podívala a já cítil, jak se mi do žil vrací starý známý pocit méněcennosti.

Po maturitě jsem chtěl studovat žurnalistiku v Praze. Táta mi řekl: „To není žádná pořádná práce. Petr bude inženýr.“ Přesto jsem si podal přihlášku a byl přijat. Odjel jsem do Prahy s pocitem viny i úlevy zároveň.

Na koleji jsem poprvé zažil pocit svobody. Nikdo mě nesrovnával s bratrem. Nikdo nečekal, že budu dokonalý. Ale stejně jsem si každý večer před spaním opakoval v hlavě slova rodičů: „Proč nemůžeš být jako Petr?“

Jednou mi Petr zavolal: „Hele, Honzo, máma je na tebe naštvaná, že jsi nepřijel na její narozeniny.“ Omluvil jsem se, že mám moc práce ve škole. Ve skutečnosti jsem neměl sílu čelit dalšímu večeru plnému srovnávání.

Klára za mnou občas přijela do Prahy a povzbuzovala mě: „Musíš si najít vlastní cestu.“ Ale já nevěděl jak. Vždycky jsem žil podle očekávání ostatních – nebo spíš podle jejich zklamání.

Po promoci jsem dostal práci v malé redakci v Holešovicích. Psal jsem články o běžných lidech – o jejich radostech i trápeních. V každém příběhu jsem hledal kousek sebe. Jednou mi šéfredaktor řekl: „Honzo, tvoje texty mají hloubku. Je vidět, že víš, jaké to je cítit se neviditelný.“

Když mi bylo třicet, máma onemocněla rakovinou. Petr přijel z Brna a já z Prahy. Seděli jsme spolu u její postele v nemocnici na Žlutém kopci. Máma byla slabá a poprvé v životě mě vzala za ruku: „Promiň mi… nikdy jsem ti nedala tolik lásky jako Petrovi.“

Chtěl jsem jí odpustit, ale slzy mi tekly po tváři a nedokázal jsem nic říct.

Po její smrti jsme s Petrem seděli u stolu v kuchyni našeho starého bytu a mlčeli. Nakonec promluvil on: „Víš, Honzo… já ti vždycky záviděl tvoji citlivost. Já byl ten silný jen navenek.“

Poprvé jsme si byli blíž než kdy dřív.

Dnes je mi třicet pět a stále hledám odpověď na otázku: Můžu opravdu milovat sám sebe, když mě nikdy nikdo nemiloval bez podmínek? Nebo je čas začít tu lásku hledat v sobě?

Co myslíte vy? Dá se překonat stín rodinných očekávání a najít vlastní hodnotu?