„Vstaň a uvař mi kafe!“ – Jak můj švagr rozbil naše rodinné víkendy a proč nemohu svému muži odpustit

„Vstaň a uvař mi kafe!“ ozvalo se z obýváku tak hlasitě, že jsem málem upustila hrnek, který jsem právě myla. Bylo půl sedmé ráno, sobota, a já doufala, že aspoň dnes si přispím. Místo toho mě ze snu vytrhl hlas mého švagra Petra, který se k nám před třemi dny nastěhoval s tím, že „potřebuje na chvíli klid od své ženy“.

Zavřela jsem oči a snažila se nevybuchnout. „Petře, je brzy ráno. Kávovar je na lince, můžeš si ji udělat sám,“ odpověděla jsem co nejklidněji. Petr jen něco zabručel a pustil televizi na plné pecky. Můj muž Tomáš ležel v ložnici a předstíral, že spí. Věděla jsem, že nespí. Věděla jsem, že slyší všechno stejně jako já, ale neudělá nic.

Když jsme s Tomášem plánovali tenhle víkend, těšila jsem se. Chtěla jsem si odpočinout, možná zajít na procházku do lesa za domem, upéct bábovku a večer si pustit film. Místo toho jsem teď v kuchyni vařila kávu pro někoho, kdo mě ani nepozdravil.

„To je normální?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem sledovala, jak Petr rozvaluje nohy na našem konferenčním stolku a rozhazuje drobky od rohlíku po celém koberci. Tomáš mezitím přišel do kuchyně a tiše zašeptal: „Prosím tě, vydrž to ještě pár dní. On to má teď doma těžké.“

„A co já?“ vyjela jsem na něj šeptem. „Mně přijde, že to mám těžké hlavně já.“

Tomáš sklopil oči. „Já vím… Ale je to můj brácha.“

Tahle věta mě bodla do srdce. Kolikrát už jsem ji slyšela? Kolikrát už jsem ustoupila? Kolikrát už jsem byla ta, která musela být silnější?

Petr byl vždycky problémový. Už na svatbě nám zkazil náladu tím, že přišel pozdě a opil se ještě před obřadem. Ale Tomáš ho vždycky omlouval: „On je prostě takový.“ Jenže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát byl Petr u nás doma. Každý den. Každou noc. Své ponožky házel pod gauč, špinavé talíře nechával na stole a když jsem ho poprosila, aby si po sobě uklidil koupelnu, jen se zasmál: „To je ženská práce.“

Začala jsem být nervózní i z maličkostí. Když Petr večer přišel z hospody a rozsvítil v celém bytě světla, nemohla jsem usnout. Když ráno vtrhl do kuchyně a začal kritizovat moji kávu („Takhle slabou kávu bych nedal ani psovi!“), měla jsem chuť mu ten hrnek vylít na hlavu.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr začal vyprávět historky o své ženě – mé švagrové Lucii – jak je prý hysterická a jak ho pořád komanduje. „Jsem rád, že tady mám klid,“ řekl a podíval se na mě s úšklebkem. Tomáš se zasmál a přikývl.

V tu chvíli mi bylo do pláče. Cítila jsem se jako služka ve vlastním domě. Jako někdo neviditelný. Jako někdo, kdo nemá právo říct dost.

Další ráno jsem našla v koupelně rozlitý šampon po celé podlaze a Petrův ručník přehozený přes topení. Už jsem to nevydržela.

„Petře, můžeš si po sobě uklidit? Tohle není hotel,“ řekla jsem pevně.

Petr se na mě podíval s údivem: „No jo, promiň, madam domácí.“

Tomáš stál opodál a mlčel.

Večer jsme se pohádali. „Proč mu všechno dovoluješ?“ ptala jsem se Tomáše s pláčem v hlase.

„Je to rodina,“ odpověděl tiše.

„A já nejsem?“

Ticho bylo horší než hádka.

Další dny byly jako zlý sen. Petr si dělal, co chtěl. Tomáš byl čím dál víc uzavřený do sebe. Já byla unavená, podrážděná a měla pocit, že ztrácím samu sebe.

Když Petr konečně odešel – bez poděkování, bez rozloučení – zůstala po něm jen hromada špinavého prádla a pocit prázdnoty.

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na Tomáše. Chtěla jsem mu něco říct, ale nevěděla co.

„Proč jsi mě neochránil?“ zeptala jsem se nakonec tiše.

Tomáš mlčel.

Od té doby mezi námi visí ticho. Přemýšlím, kde je ta hranice mezi tím být rodina a neztratit sama sebe. Kolik toho má člověk vydržet kvůli druhým? A kdy už je čas říct dost?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil. Možná nejsem jediná, kdo se ptá: Kde končí rodina a začínám já?