Všichni si mysleli, že jsem šťastná: Tíha, kterou nikdo neviděl

„Jano, ty jsi prostě neuvěřitelná. Já bych tohle nikdy nezvládla,“ řekla mi sestra Alena, když jsem jí podávala kávu v naší kuchyni. Usmála jsem se na ni, jako vždycky. „Ale prosím tě, to nic není. Každý má svoje starosti,“ odpověděla jsem lehce a v duchu si přála, aby už odešla. Všichni si mysleli, že jsem šťastná. Že mám všechno – hodného manžela Petra, dvě dospělé děti, vnoučata, krásný dům na kraji vesnice u Kolína. Známí mi záviděli klid a rodinnou pohodu, rodina mě chválila za to, jak všechno zvládám. Jenže nikdo neviděl, co se děje uvnitř.

Každé ráno jsem vstávala dřív než ostatní. Připravila jsem snídani, nachystala Petrovi svačinu do práce, zkontrolovala, jestli má dcera Veronika všechno do školy pro malého Filípka. Všechno muselo být perfektní. Když děti odrostly a odešly z domu, zůstali jsme s Petrem sami. Najednou bylo ticho. Petr byl pořád v práci nebo v dílně, já doma – s prázdnými pokoji a myšlenkami, které mě dusily.

Jednou večer, když jsme seděli u televize a Petr sledoval fotbal, jsem se ho zeptala: „Petře, myslíš si někdy, že nám něco chybí?“ Ani se na mě nepodíval. „Co by nám chybělo? Máme všechno.“ A tím to pro něj skončilo. Pro mě ale ne.

Začala jsem mít pocit, že žiju život někoho jiného. Že hraju roli, kterou mi někdo napsal. Každý den stejný scénář: úsměv, starostlivost, vtipy na rodinných oslavách. Nikdo neviděl, jak večer sedím v koupelně na zemi a tiše brečím do ručníku, aby to nikdo neslyšel.

Jednou přišla Veronika s malým Filípkem na návštěvu. „Mami, ty jsi dneska nějaká unavená,“ řekla starostlivě. „Ale kdepak,“ usmála jsem se automaticky. „Jen jsem špatně spala.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, jak dlouho už lžu nejen ostatním, ale hlavně sama sobě.

Začala jsem chodit na procházky do lesa za vesnicí. Tam jsem mohla konečně sundat masku a dovolit si být slabá. Jednou mě tam potkala sousedka paní Novotná. „Jano, ty jsi pořád tak veselá! Jak to děláš?“ zeptala se mě s obdivem. V tu chvíli jsem měla chuť křičet: Nejsem veselá! Jsem unavená! Ale místo toho jsem se jen usmála a pokrčila rameny.

Při jedné rodinné večeři u nás doma se strhla hádka mezi Petrem a naším synem Tomášem kvůli penězům. Všichni křičeli a já jen seděla a dívala se na svůj talíř. Najednou jsem vstala a odešla do ložnice. Nikdo si toho ani nevšiml.

Začala jsem mít noční můry. Zdálo se mi, že běžím po poli a nikdo mě neslyší volat o pomoc. Ráno jsem byla ještě unavenější než večer předtím.

Jednoho dne mi zavolala Alena: „Jano, slyšela jsem od sousedky, že jsi poslední dobou nějaká smutná. Je to pravda?“ Poprvé v životě jsem chtěla říct pravdu. Ale místo toho jsem odpověděla: „To je jen únava.“

Začala jsem psát deník. Psala jsem o tom, jak mě bolí být pořád silná. Jak mě dusí pocit osamění v domě plném lidí. Jak bych si přála aspoň jednou říct nahlas: Já už nemůžu.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a chvíli mlčel. Pak řekl: „Jano… já vím, že to pro tebe není lehké.“ Podívala jsem se na něj překvapeně. „Co myslíš?“ zeptala jsem se tiše.

„Všiml jsem si… poslední dobou jsi jiná. Méně se směješ.“

Najednou ze mě všechno spadlo. Rozplakala jsem se před ním poprvé po dvaceti letech manželství. Petr mě objal a řekl: „Nemusíš být pořád ta silná.“

Bylo to poprvé, kdy jsem si dovolila být slabá před někým jiným než sama před sebou.

Začali jsme spolu víc mluvit. O tom, co nás trápí i těší. Petr mi navrhl, abychom spolu začali chodit na výlety – jen my dva. Zpočátku mi to přišlo zvláštní po tolika letech rutiny, ale postupně jsme si k sobě zase našli cestu.

Nebylo to jednoduché. Pořád mám dny, kdy mám chuť utéct někam daleko a nevracet se. Ale už vím, že nemusím být pořád dokonalá a silná.

Někdy si říkám: Kolik z nás nosí masku šťastné ženy jen proto, že to od nás všichni čekají? A kdy konečně dovolíme samy sobě být slabé? Co byste udělali vy na mém místě?