Víkendy v pasti: Když tchánovci určují pravidla mého života

„Petře, pojď sem! Potřebujeme tě na zahradě!“ ozvalo se z kuchyně ještě dřív, než jsem si stihl sundat boty. Bylo sobotní dopoledne a já už teď cítil, jak se mi stahuje žaludek. Tchán stál ve dveřích s rukama v bok, pohled přísný jako vždy. Moje žena Jana už byla někde venku s tchyní, pravděpodobně probíraly, co všechno je potřeba dneska zvládnout.

„Hned přijdu,“ odpověděl jsem tiše a snažil se, aby to neznělo otráveně. Ale v duchu jsem si přál být kdekoliv jinde. Každý víkend stejný scénář: místo odpočinku mě čeká sekání trávy, natírání plotu, mytí oken nebo stěhování těžkých krabic ze sklepa. Vždycky se najde něco, co je potřeba udělat – a vždycky to musím být já.

Když jsme s Janou začali chodit, její rodiče mi připadali milí. Pozvali mě na nedělní oběd, smáli se mým vtipům a ptali se na mou práci. Ale po svatbě se všechno změnilo. Najednou jsem byl „ten chlap v rodině“, od kterého se očekává, že bude pomáhat s každou blbostí. A Jana? Ta jen pokrčí rameny: „Vždyť to není tak hrozné, vždyť jsou to jen naši.“

Tenhle víkend měl být jiný. Slíbil jsem si, že si konečně odpočinu. V práci bylo peklo, šéf na mě tlačil kvůli uzávěrce a já doufal, že aspoň doma najdu klid. Ale místo toho jsem teď stál na zahradě s motykou v ruce a poslouchal tchánovy instrukce.

„Tady to vyplej, támhle posekej a pak mi pomůžeš s dřevem,“ rozkazoval mi. „Až skončíš, můžeš jít na oběd.“

Připadal jsem si jako malý kluk. Jako bych nikdy nebyl dost dobrý – ani pro něj, ani pro sebe. Když jsem se snažil protestovat, jen mávl rukou: „No tak, chlape! To je normální, každý musí přiložit ruku k dílu.“

Po obědě jsem si chtěl na chvíli sednout do obýváku a pustit si fotbal. Ale sotva jsem se dotkl gauče, přišla tchyně: „Petře, mohl bys mi pomoct s nákupem? A ještě bych potřebovala přestavit skříň v ložnici.“

Podíval jsem se na Janu, která seděla u stolu s kávou a listovala časopisem. „Nemohli bychom aspoň jednou mít víkend pro sebe?“ zeptal jsem se jí tiše.

Zvedla oči od stránky a povzdechla si: „Víš, jak jsou naši. Když jim nepomůžeme my, kdo jiný?“

Chtěl jsem jí říct, že mám taky právo na odpočinek. Že nejsem stroj na práci. Ale slova mi uvízla v krku. Nechtěl jsem hádku před jejími rodiči – už tak měli pocit, že nejsem dost ochotný.

Večer jsem seděl na verandě a díval se do tmy. Všude kolem byl klid, jen ve mně zuřila bouře. Připadal jsem si jako cizinec ve vlastní rodině. Jako někdo, kdo nikdy nesplní očekávání ostatních.

Vzpomněl jsem si na svého tátu. Byl úplně jiný než tchán – klidný, laskavý, nikdy mě do ničeho nenutil. Když jsme byli malí, učil nás s bratrem rybařit a říkal: „Každý potřebuje čas pro sebe.“

Kde je ten čas pro mě? Proč mám pocit, že musím pořád někomu něco dokazovat?

Nedělní ráno začalo stejně jako sobota – seznam úkolů byl ještě delší než včera. Jana už byla zase s maminkou v kuchyni a já dostal za úkol opravit kapající kohoutek v koupelně.

„Petře, ty jsi přece šikovný,“ usmála se tchyně sladce. „Mirek (tchán) by to dělal celý den.“

Zatnul jsem zuby a pustil se do práce. Ale uvnitř mě rostla zloba i smutek. Chtěl jsem být doma – ve svém bytě, ve svém klidu.

Když jsme konečně večer odjížděli zpátky do Prahy, byl jsem vyčerpaný fyzicky i psychicky. V autě bylo ticho.

„Jsi naštvaný?“ zeptala se Jana opatrně.

„Jsem unavený,“ odpověděl jsem popravdě.

„Víš… naši tě mají rádi. Jen jsou zvyklí, že se všechno dělá společně.“

„Ale já už nemůžu,“ vyhrklo ze mě dřív, než jsem to stihl zastavit. „Každý víkend je to stejné. Nikdy nemám chvíli pro sebe.“

Jana mlčela a dívala se z okna.

Doma jsem padl na postel a přemýšlel: Je tohle opravdu život, který chci žít? Mám právo říct dost? Nebo budu navždy ten hodný zeťák, který všechno snese?

Možná bych měl konečně najít odvahu postavit se za sebe – nebo aspoň říct Janě pravdu o tom, jak moc mě to všechno ničí.

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo říct „ne“ i rodině své ženy? Nebo je lepší mlčet a doufat, že se to jednou změní samo?