V pasti rodinných pout: Jak mě tchyně dohnala na pokraj rozvodu

„Proč jsi zase zapomněla dát babičce prášky? Víš, jak je to důležité!“ křičela na mě tchyně do telefonu, její hlas ostrý jako břitva. Bylo pondělí večer, seděla jsem na okraji postele v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a v ruce svírala mobil, který se mi třásl v dlani. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout moji bezmoc.

„Nezapomněla jsem, dala jsem jí je včas,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela. Už šest let jsem pečovala o babičku svého manžela Tomáše. Šest let, kdy jeho matka paní Novotná pracovala v Německu jako pečovatelka a domů jezdila jen dvakrát do roka. Všichni v rodině brali jako samozřejmost, že se o babičku postarám já – vždyť jsem přece doma na mateřské s naším synem Kubou. Jenže Kuba už dávno chodí do školy a já pořád nemám čas ani na sebe.

Tomáš se večer vrátil z práce unavený a sotva mě políbil na tvář. „Maminka volala?“ zeptal se bez zájmu, když si sundával boty. „Volala. Zase mi vyčetla prášky,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit slzy. Tomáš jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je. Neber si to.“

Ale já už si to brala. Každý den víc a víc. Babička byla hodná, ale často zapomínala, kde je, a někdy mě nepoznávala. Musela jsem jí pomáhat s hygienou, vařit jí zvlášť dietní jídla, hlídat, aby nevstávala v noci a nebloudila po bytě. Když jsem chtěla jít s Kubou ven nebo na kroužek, musela jsem prosit sousedku paní Křížovou, aby na babičku dohlédla.

Jednou večer, když už babička spala a Tomáš seděl u televize, jsem se odhodlala: „Tomáši, už to takhle dál nejde. Jsem unavená, nemám čas na práci ani na sebe. Potřebujeme pomoc.“

Tomáš se na mě podíval s nechápavým výrazem: „Ale vždyť maminka posílá peníze z Německa. To je přece fér.“

„Fér? Já tu dřu od rána do večera a tvoje máma mi ještě volá a kontroluje mě! Ty mi nikdy nepomůžeš, všechno je na mně!“ vybuchla jsem.

Tomáš mlčel. Věděl, že mám pravdu, ale nikdy se nedokázal postavit své matce. Paní Novotná byla vždycky ta silná osobnost v rodině – všechno muselo být podle ní. Když přijela na Vánoce, kritizovala moje vaření, úklid i to, jak vychovávám Kubu. Tomáš vždycky jen sklopil hlavu.

Začala jsem být podrážděná i na Kubu. Jednou přišel domů s poznámkou ze školy a já na něj křičela kvůli maličkosti. Večer jsem brečela do polštáře – co se to ze mě stalo? Kam zmizela ta veselá holka, která kdysi snila o vlastní kavárně?

Jednoho dne přišla paní Křížová a potichu mi řekla: „Jano, měla byste si odpočinout. Takhle to dlouho nevydržíte.“ Měla pravdu. Začala jsem hledat informace o odlehčovacích službách a domovech pro seniory. Když jsem to zmínila před Tomášem, zhrozil se: „To přece nemůžeme! Maminka by nás zabila!“

A tehdy mi došlo, že tu nejsem pro sebe ani pro svého syna – ale jen pro cizí očekávání a manipulace tchyně. Přestala jsem odpovídat na její kontrolní telefonáty a začala si psát deník. Každý den jsem si zapisovala své pocity – vztek, smutek i únavu.

Jednou večer jsem našla Tomáše v kuchyni s mobilem u ucha: „Mami, Jana už to nezvládá…“ slyšela jsem ho šeptat. V tu chvíli mi bylo jasné, že čeká na svolení od své matky ke každému rozhodnutí.

Začala jsem chodit na terapii. Tam jsem poprvé nahlas řekla: „Mám chuť odejít.“ Psycholožka mě vyslechla a řekla: „Máte právo žít svůj život.“

Když paní Novotná přijela domů na Velikonoce, čekala mě v kuchyni s ledovým pohledem: „Takže ty chceš babičku dát do domova? To bys mi nikdy neudělala!“

„Nechci ji nikam dávat,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem čekala. „Ale už nemůžu být jediná, kdo se stará. Potřebuju pomoc.“

Tchyně se rozplakala – poprvé za těch šest let. „Já taky nemůžu pořád pracovat v cizině…“ přiznala tiše.

Byl to první upřímný rozhovor za dlouhou dobu. Dohodli jsme se na střídání péče a zapojení sociálních služeb.

Ale něco ve mně už bylo zlomené. Tomášova neschopnost stát za mnou mě bolela víc než všechna vyčerpání dohromady.

Dnes sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se ven na rozkvetlé stromy. Přemýšlím: Kolik žen v Česku žije podobný příběh? Kolik z nás mlčí kvůli rodinným očekáváním? Má cenu obětovat vlastní štěstí pro klid v rodině?