„Už nejsi naše dcera“ – Příběh rodinného rozkolu a hledání sebe sama

„Jsi pro nás mrtvá. Už nejsi naše dcera.“ Ta slova mi rezonují v hlavě i teď, když sedím na lavičce před panelákem na Jižním Městě a dívám se na šedé nebe. Je to už měsíc, co jsem opustila nemocnici Na Bulovce, kde jsem strávila tři týdny kvůli vyčerpání a úzkostem. Měla jsem pocit, že návrat domů bude začátkem nového života, ale místo toho jsem přišla o všechno.

„Proč jsi nám to udělala?“ křičela máma, když jsem si balila věci do starého kufru. Táta stál v rohu obýváku, ruce zkřížené, pohled tvrdý jako žula. „Vždyť jsme ti dali všechno! A ty nám tohle…“

Nevěděla jsem, co říct. Všechno ve mně křičelo, chtěla jsem jim vysvětlit, že za to nemůžu, že jsem prostě jen… unavená. Že mě všechno bolelo a nevěděla jsem, jak dál. Ale slova mi uvízla v krku. Máma brečela, táta jen mlčel. Pak přišla ta věta: „Nemusíš se vracet. Už nejsi naše dcera.“

Od té chvíle jsem byla sama. Kamarádka Jana mě nechala přespat u sebe v garsonce na Proseku, ale věděla jsem, že tam nemůžu zůstat dlouho. Každý večer jsem si přehrávala poslední hádku s rodiči. Vzpomínala jsem na dětství v malém bytě na Žižkově, na společné večeře, na tátovy vtipy a maminčiny buchty. Jak se to mohlo takhle pokazit?

Jednou večer jsem seděla s Janou u stolu a ona se mě zeptala: „A co teď budeš dělat?“

„Nevím,“ odpověděla jsem tiše. „Možná bych měla najít práci. Nebo… možná bych měla jít za nimi a omluvit se.“

Jana se zamračila: „Za co by ses měla omlouvat? Že jsi byla nemocná? To není tvoje vina.“

Ale já cítila vinu. Vinu za to, že jsem nebyla dost silná, že jsem je zklamala. Všude kolem mě byli lidé, kteří zvládali život líp než já – kolegyně z bývalé práce v knihovně, spolužáci z gymplu, dokonce i moje mladší sestra Lucie, která studovala práva a byla rodičům vždycky vzorem.

Lucie mi napsala jednou krátkou zprávu: „Měla bys to dát do pořádku. Máma je na tom špatně.“

Zavolala jsem jí zpátky, ale nezvedla to. Cítila jsem se ještě víc osamělá.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla domů. Stála jsem před dveřmi našeho bytu s bušícím srdcem. Zazvonila jsem. Otevřela máma – vypadala starší, unavenější.

„Co chceš?“ zeptala se bez emocí.

„Jen… jen jsem ti chtěla říct, že mě to mrzí,“ vyhrkla jsem.

Máma zavrtěla hlavou: „To nestačí. Tohle nám nikdy neodpustím.“ A zabouchla dveře.

Šla jsem zpátky na ulici a rozbrečela se. Připadala jsem si jako malá holka, která ztratila všechno bezpečí světa.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Novotná byla první člověk po dlouhé době, kdo mě vyslechl bez odsuzování. „Vaši možná potřebují čas,“ řekla mi jednou. „Ale vy potřebujete hlavně odpustit sama sobě.“

Bylo těžké tomu uvěřit. Každý den byl boj – najít sílu vstát z postele, jít do práce (nakonec jsem našla místo v malé kavárně na Letné), nebát se lidí. Jana mi byla oporou, ale i ona měla své problémy – rozvod s manželem a starosti s malým synem.

Jednou večer jsme seděly u vína a Jana řekla: „Víš co? Rodina není jenom ta, do které se narodíš. Rodina jsou i lidi kolem tebe, kteří tě mají rádi takovou, jaká jsi.“

Ta slova mi zůstala v hlavě dlouho. Pomalu jsem začala chápat, že musím najít svůj vlastní smysl života – bez ohledu na to, jestli mě rodiče přijmou zpátky.

Po půl roce mi Lucie napsala znovu: „Máma tě občas sleduje na Facebooku. Myslí na tebe.“

Nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo smutná. Ale aspoň něco.

Dnes už nejsem ta zlomená holka z nemocnice. Pracuju v kavárně, mám pár nových přátel a pomalu si stavím nový život. Rodiče mě pořád odmítají – ale už to tolik nebolí.

Někdy si říkám: Je možné odpustit těm, kteří nás zavrhli? A dá se vůbec někdy úplně přestat toužit po jejich lásce?