„Už Dva Roky Uplynuly. Od Té Doby Mi Syn Nezavolal ani Nenapsal“: Nechce Mě Vidět. Ale Já Už Nejsem Nejmladší, Brzy Mi Bude 70

Paní Nováková žije v malebném domečku na konci naší ulice. Ve svých 69 letech je čiperná žena s vřelým úsměvem a jiskrou v oku. Navzdory svému věku pečuje o svou zahradu s pečlivostí a často peče ty nejlahodnější sušenky. Občas ji navštěvuji a přinesu nějaké pečivo nebo čerstvý chléb, abychom si je mohli vychutnat u čaje.

Naše rozhovory jsou vždy příjemné. Paní Nováková hodně cestovala a má pokladnici příběhů ze svých dobrodružství po celém světě. Mluví s láskou o místech, která navštívila, a o lidech, které potkala. Nicméně je jedno téma, kterému se obvykle vyhýbá—její rodina.

Jedno deštivé odpoledne, když jsme seděli u okna a sledovali kapky deště stékající po skle, byla paní Nováková zamyšlenější než obvykle. Po dlouhém tichu si hluboce povzdechla a začala mluvit.

„Víš, miláčku,“ řekla s nádechem smutku v hlase, „už jsou to dva roky, co jsem neslyšela od svého syna.“

Byla jsem překvapená. Neměla jsem tušení, že má syna, natož že jsou odcizení.

„Jmenuje se Michal,“ pokračovala. „Vždycky byl tak chytrý kluk, plný života a ambicí. Odstěhoval se do Prahy na vysokou školu a po promoci se rozhodl tam zůstat. Našel si dobrou práci, nové přátele a vybudoval si tam život.“

Na chvíli se odmlčela, oči jí zvlhly slzami. „Bývali jsme si tak blízcí. Volával mi každý týden a povídali jsme si hodiny. Ale pak se něco změnilo. Začal volat méně často a naše rozhovory byly kratší a napjatější.“

Poslouchala jsem pozorně, srdce mi pro ni bolelo.

„Před dvěma lety,“ řekla s hlasem plným bolesti, „jsme se strašně pohádali. Ani si už nepamatuji, o čem to bylo, ale bylo to dost zlé na to, aby přestal volat úplně. Snažila jsem se ho kontaktovat—volala jsem, psala dopisy, dokonce jsem zkoušela e-maily—ale nikdy neodpověděl.“

Setřela slzu, která jí sklouzla po tváři. „Nevím, co jsem udělala špatně. Možná jsem byla příliš panovačná nebo kritická. Ale ať už to bylo cokoliv, nechce mě vidět.“

Natáhla jsem ruku a vzala ji za ruku, nabízela jsem jí alespoň trochu útěchy.

„Už nejsem nejmladší,“ řekla tiše. „Brzy mi bude 70 a nevím, kolik času mi ještě zbývá. Jen bych si přála ho ještě jednou vidět, říct mu, jak moc ho miluji a jak moc mě mrzí cokoliv, co jsem udělala.“

Místnost ztichla, oba jsme tam seděli ztraceni ve svých myšlenkách. Déšť dál bubnoval na okno, melancholický soundtrack k smutku paní Novákové.

Když jsem ten den odcházela z jejího domu, nemohla jsem setřást pocit smutku, který se mě zmocnil. Příběh paní Novákové byl ostrou připomínkou toho, jak křehké mohou být vztahy a jak důležité je vážit si času stráveného s našimi blízkými.

V následujících dnech jsem se snažila paní Novákovou navštěvovat častěji. Pokračovaly jsme v našich čajových sezeních a sdílely další příběhy, ale stín jejího odcizení od Michala vždy visel ve vzduchu.

Přes veškerou mou snahu ji rozveselit jsem věděla, že nic nemůže zaplnit prázdnotu způsobenou nepřítomností jejího syna. A i když jsem si přála šťastný konec jejího příběhu, zdálo se, že některé rány jsou příliš hluboké na to, aby se zahojily.