Týden bez spánku změnil mého muže. Máma říká, že byl prostě zlomený.

„Proč jsi mi to udělal, Tomáši?“ šeptám do tmy, zatímco v náručí držím naši malou Aničku, která už třetí noc v kuse nemůže spát. Její tvářička je mokrá od slz a já mám pocit, že už ani nevím, kdy jsem naposledy spala víc než dvě hodiny v kuse. Všude kolem je ticho, jen z chodby doléhá tlumené tikání hodin. Je půl třetí ráno a já jsem zase sama.

Tomáš odešel před týdnem. Prý si potřebuje odpočinout, prý už to nezvládá. Sbalil si pár věcí a odjel k rodičům do Plzně. Nezavolal, nenapsal. Jen mi nechal na stole krátký vzkaz: „Promiň, už nemůžu.“

„Mami, co mám dělat?“ ptám se své mámy do telefonu, když se mi konečně podaří Aničku na chvíli uspat. Máma je rázná žena, celý život pracovala jako zdravotní sestra a nikdy si na nic nestěžovala. „Lucko, chlapi jsou slabí. Když je toho moc, utečou. Ty to zvládneš, jsi silná holka,“ říká mi a já cítím, jak se mi do očí derou slzy.

Ale já už silná nejsem. Každý den je stejný – ráno vstát, nakrmit Aničku, pokusit se uklidit byt, uvařit něco k jídlu, vyprat prádlo. A do toho neustálé myšlenky: Co když se Tomáš už nikdy nevrátí? Co když jsem něco pokazila? Proč mě nechal samotnou?

Vzpomínám si na naše začátky. Byli jsme mladí, plní plánů a snů. Tomáš mě pozval na první rande do kavárny na náměstí v Plzni. Smáli jsme se, povídali si o všem možném – o cestování, o dětech, o tom, jak si představujeme budoucnost. Když jsem otěhotněla, byl šťastný. Maloval pokojíček pro Aničku, chodil se mnou na procházky do parku a večer mi vařil čaj.

Ale pak přišla únava. Anička byla náročné miminko – často plakala, špatně spala a Tomáš začal být podrážděný. Nejprve jen mlčel, pak začal být nepříjemný. „Proč pořád brečí? Proč ji neumíš uklidnit?“ vyčítal mi jednou v noci, když jsme oba seděli u postýlky a snažili se ji utišit.

Jednou jsem ho slyšela plakat v koupelně. Myslela jsem si, že je to jen chvilková slabost. Ale pak přišel ten den – beze slova odešel.

Sousedka paní Novotná mi přinesla koláč a snažila se mě rozveselit: „To víte, chlapi jsou někdy jak malí kluci. Potřebují utéct k mamince.“ Usmála jsem se na ni, ale uvnitř jsem cítila jen prázdnotu.

Večer sedím u stolu a píšu Tomášovi zprávu: „Aničce se stýská po tátovi.“ Odpověď nepřichází.

Další den přijde máma. Přinese mi polévku a obejme mě: „Lucko, musíš to vydržet. On se vrátí. Jen teď prostě nemůže.“

„A co když už nebude chtít?“ ptám se jí zoufale.

„To je riziko každého vztahu,“ odpovídá máma tiše.

Za oknem prší a já cítím tíhu celé situace. Přemýšlím o tom, jak jsme se sem dostali. Proč jsme si nedokázali říct o pomoc? Proč jsme předstírali, že všechno zvládáme?

Jednou v noci mi Tomáš konečně zavolá. Jeho hlas je unavený a zlomený: „Lucko… promiň… já už fakt nevěděl jak dál. Měl jsem pocit, že se zblázním.“

„A co Anička? Co já?“ ptám se ho tiše.

„Já vím… selhal jsem…“

Chvíli mlčíme. Pak řekne: „Potřebuju ještě čas.“

Zavěsím a cítím směs vzteku a smutku. Vím, že ho miluju, ale zároveň nechci být ta silná za oba.

Další dny plynou pomalu. Snažím se fungovat kvůli Aničce. Občas mám chuť všechno vzdát – odejít někam daleko a začít znovu. Ale pak vidím její úsměv a vím, že musím vydržet.

Jednoho dne přijde Tomáš domů. Vypadá jinak – pohublý, s kruhy pod očima. Sedne si ke mně do kuchyně a dlouho mlčíme.

„Lucko… můžeme to zkusit znovu? Potřebuju tě… potřebuju vás obě…“

Nevím, jestli mu dokážu odpustit hned. Ale vím jedno – musíme spolu mluvit. O všem.

Dívám se na něj a ptám se sama sebe: Jak poznáme, kdy už je člověk opravdu zlomený? A dá se ještě něco zachránit? Co byste udělali vy na mém místě?