„Tvoje místo je doma, Jitko!“: Příběh ženy, která se rozhodla žít i pro sebe

„Jitko, co to zase děláš? Proč nejsou děti ještě v pyžamu?“ ozval se z obýváku podrážděný hlas mého manžela Petra. V ruce jsem držela knihu, kterou jsem si tajně půjčila z knihovny, a na chvíli jsem zapomněla na čas. „Promiň, Petře, hned to napravím,“ odpověděla jsem tiše, ale v hrudi mi bušilo srdce. Už zase jsem selhala. Už zase jsem nebyla dost dobrá máma, dost dobrá manželka.

Tak to bylo každý den. Od chvíle, kdy jsem před osmi lety porodila naši první dceru Aničku, se můj svět smrskl na čtyři stěny panelákového bytu na Jižním Městě. Ráno vstát, připravit snídani, obléct děti, vyprat, uvařit, uklidit, nakoupit, vyzvednout děti ze školky, udělat úkoly, připravit večeři. A večer čekat, až Petr přijde domů a zhodnotí, co všechno jsem dneska nestihla.

„Tvoje povinnost je být doma, Jitko. Děti potřebují mámu. Já vydělávám, ty se staráš o rodinu. Tak to má být,“ říkával často. A já mu věřila. Vždyť tak to měla i moje máma. Jenže někde uvnitř mě to začalo bolet. Každý den stejný, žádná výzva, žádná radost z vlastního úspěchu. Jen únava a pocit, že mi něco uniká.

Jednoho večera, když děti konečně usnuly a Petr seděl u televize, jsem sebrala odvahu a otevřela notebook. Přihlásila jsem se na online kurz grafického designu. Vždycky mě bavilo kreslit a tvořit, ale nikdy jsem neměla čas ani příležitost. Teď jsem si řekla: Proč ne? Co když bych mohla jednou dělat něco, co mě naplňuje?

Kurz byl těžký. Učila jsem se po nocích, když všichni spali. Petr si ničeho nevšiml, dokud jsem jednou nezapomněla zavřít notebook. „Co to je? Ty se chceš učit? Na co? Máš snad málo práce doma?“ vyjel na mě. „Jen bych chtěla zkusit něco nového… pro sebe,“ špitla jsem. „To je zbytečné. Stejně z toho nic nebude. Dělej radši něco užitečného.“

Ta slova mě bolela víc než facka. Ale tentokrát jsem se nevzdala. Kurz jsem dokončila a začala si přivydělávat drobnými zakázkami pro známé. Najednou jsem měla pocit, že žiju. Že nejsem jen „máma od plotny“, ale Jitka, která něco umí a má co nabídnout světu.

Jenže doma to začalo skřípat. Petr byl čím dál podrážděnější. „Kvůli tvým blbostem je tu nepořádek! Děti jsou zanedbané! Už nejsi ta žena, kterou jsem si vzal!“ křičel na mě jednou večer, když jsem zapomněla koupit jeho oblíbené pivo. Děti se schovaly do pokoje a já měla chuť utéct s nimi.

Začala jsem si všímat, že i Anička je smutná. „Mami, proč se s tátou pořád hádáte?“ ptala se mě jednou večer, když jsem ji ukládala do postele. „To nic, zlatíčko. Jen se někdy dospělí neshodnou,“ snažila jsem se ji uklidnit, ale v očích mě pálily slzy.

Jednoho dne mi zavolala moje kamarádka Lenka. „Jitko, pojď se mnou na kafe. Potřebuješ vypadnout.“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla. Povídaly jsme si o všem možném a já jí poprvé řekla nahlas, že nejsem šťastná. „Musíš myslet i na sebe,“ řekla mi Lenka pevně. „Jinak se zblázníš.“

Začala jsem chodit ven častěji. S dětmi na hřiště, s Lenkou na procházky. Petr byl čím dál víc naštvaný. „Zanedbáváš rodinu! Co si o tobě lidi pomyslí?“ vyčítal mi. Ale já už nechtěla žít podle toho, co si myslí ostatní. Chtěla jsem žít podle sebe.

Jednoho večera jsem sebrala všechnu odvahu a řekla Petrovi, že chci zpátky do práce. „To nepřipadá v úvahu! Kdo se postará o děti? Kdo bude vařit? Já tě živím!“ křičel. „Ale já už takhle nemůžu dál,“ odpověděla jsem poprvé v životě nahlas. „Chci být i něco víc než jen služka!“

Následující týdny byly peklo. Petr se mnou skoro nemluvil, děti byly zmatené. Ale já jsem si našla práci na poloviční úvazek v malé grafické firmě na Vinohradech. Byla jsem nervózní, ale šťastná. Konečně jsem měla pocit, že někam patřím.

Doma to ale bylo čím dál horší. Petr mi vyčítal každou minutu, kterou jsem strávila mimo domov. „Zničíš nám rodinu!“ křičel. „Nechci, aby naše děti vyrůstaly bez mámy!“ Ale já věděla, že kdybych zůstala doma, ztratila bych sama sebe.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petra sbaleného. „Jestli chceš kariéru, tak si ji dělej sama. Já odcházím,“ řekl a práskl dveřmi. Děti plakaly, já taky. Ale uvnitř mě bylo i něco jako úleva. Konečně jsem mohla být sama sebou.

Nebyla to lehká cesta. Musela jsem se naučit být sama, zvládat děti i práci. Ale každý den jsem byla silnější. Anička mi jednou řekla: „Mami, mám tě ráda takovou, jaká jsi teď. Usmíváš se víc.“

Dnes už vím, že moje hodnota není v tom, kolik vyperu prádla nebo kolik uvařím večeří. Jsem Jitka. Jsem máma, ale taky žena, která má právo na vlastní sny.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Stálo to všechno za to? Nebylo by jednodušší zůstat v té staré roli a nechat si své sny pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?