Ticho mezi námi: Příběh vyrůstání v chudobě a hledání otce

„Proč nemůžeme mít normální večeři jako ostatní?“ vyhrkl jsem jednou večer, když jsme s mámou a babičkou seděli u stolu a na talíři jsme měli jen suché brambory. Máma se na mě podívala tím svým unaveným pohledem, který jsem znal až příliš dobře. „Protože tohle je všechno, co dneska máme, Tomáši,“ řekla tiše a sklopila oči. V tu chvíli jsem cítil vztek, který mě pálil až v krku. Vztek na ni, na babičku, na celý svět – a hlavně na toho, o kom se doma nikdy nemluvilo.

Bylo mi dvanáct a bydleli jsme v paneláku na okraji Ostravy. Máma pracovala jako prodavačka v Albertu, babička byla už dlouho v důchodu a často nemocná. Peněz bylo málo, někdy jsme museli vybírat z lednice to poslední, co zbylo. Ve škole jsem se snažil být nenápadný, abych nemusel vysvětlovat, proč nemám nové boty nebo proč si nemůžu dovolit školní výlet do Prahy.

Jednou večer jsem zaslechl mámu s babičkou, jak si myslí, že spím. „Měla bys mu to říct,“ šeptala babička. „Není už malý.“ Máma jen zavrtěla hlavou. „A co mu mám říct? Že jeho táta má jinou rodinu a o něj nestojí?“ V tu chvíli jsem poprvé slyšel pravdu nahlas. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že mě prozradí.

Druhý den ráno jsem sebral odvahu. „Mami, proč táta nikdy nepřijde? Ví vůbec, že existuju?“ Máma se zarazila uprostřed mazání chleba. „Ví to,“ řekla po chvíli. „Ale má svůj život. Má děti… jinou rodinu.“ Její hlas byl zlomený a já poprvé viděl v jejích očích slzy. „A proč já nemůžu mít tátu?“ vykřikl jsem zoufale. Mlčela.

Od té doby mezi námi bylo ticho. Doma jsme se bavili jen o nutných věcech – kdo koupí mléko, kdo vynese koš. Babička se mě snažila rozptýlit svými historkami z mládí, ale já jsem byl pořád myšlenkami někde jinde. Začal jsem si představovat, jaký asi můj táta je. Jestli je vysoký jako já, jestli má rád fotbal nebo jestli by mě poznal na ulici.

Jednou jsem našel ve staré krabici fotku – mladý muž s tmavými vlasy objímá mou mámu. Na zadní straně bylo napsáno: „Jirka a Jana, 1999.“ Srdce mi poskočilo. Jirka… Tak se jmenuje můj táta? Celý den jsem chodil po bytě s fotkou v kapse a přemýšlel, jestli bych ho dokázal najít.

Začal jsem pátrat. Ve škole jsem si půjčil počítač a hledal na internetu jméno Jiří Novák v Ostravě. Bylo jich tam spousta. Každý večer jsem si představoval, že zazvoním u nějakých dveří a otevře mi muž, který mě pozná podle očí nebo úsměvu.

Jednoho dne jsem to už nevydržel a zeptal se mámy přímo: „Můžu ho někdy vidět?“ Máma se roztřásla a chvíli mlčela. „On… nechce,“ řekla nakonec. „Když jsem mu řekla, že čekám tebe, řekl mi, že už má rodinu a že to nejde.“ Její hlas byl plný bolesti a já najednou pochopil, že není jediná, kdo trpí.

Začal jsem být naštvaný i na sebe. Proč jsem se vůbec narodil? Proč musím být tím tajemstvím, které nikdo nechce? Ve škole jsem měl čím dál větší problémy – hádal jsem se s učiteli, vyhýbal se kamarádům. Nikdo nevěděl, co se ve mně děje.

Jednou večer přišla babička do mého pokoje a sedla si ke mně na postel. „Víš, Tomáši,“ začala opatrně, „tvůj táta není špatný člověk. Jenom byl zbabělý. A tvoje máma tě miluje víc než cokoliv na světě.“ Podíval jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu jsem brečel.

Čas plynul a já dospíval. Máma dělala všechno pro to, abych měl aspoň trochu normální život – šetřila na můj první mobil, chodila na brigády po večerech. Babička mi vyšívala ponožky a učila mě vařit bramboračku.

Když mi bylo osmnáct, rozhodl jsem se napsat tátovi dopis. Napsal jsem mu všechno – jaké to bylo vyrůstat bez něj, jak moc mi chyběl i jak moc ho nenávidím za to ticho mezi námi. Odpověď nikdy nepřišla.

Dnes je mi dvacet pět a bydlím v Praze. Pracuji jako sociální pracovník a pomáhám dětem z rozbitých rodin. Někdy si říkám, jestli bych byl jiný člověk, kdybych měl tátu po svém boku. Ale pak si vzpomenu na mámu a babičku – dvě ženy, které mě naučily přežít i milovat navzdory všemu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik dětí v Česku asi vyrůstá s pocitem prázdna? A kolik otců má odvahu podívat se svým dětem do očí? Co byste udělali vy na mém místě?