Tchán, který požírá náš domov: Kde končí rodina a začíná sebeúcta?

„Radko, kde je ten můj salám?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem ráno otevřela oči. František, můj tchán, už zase stál u lednice v trenkách a s ponožkami na nohou, jako by byl doma on a ne já. „Včera jsem ho dala dozadu, aby vydržel,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem už zuřila. Věděla jsem, že to bude další den plný drobných bojů – o jídlo, o prostor, o klid.

Když se František před půl rokem nastěhoval k nám, bylo to prý jen na pár týdnů, než se zotaví po operaci kyčle. Ale týdny se změnily v měsíce a jeho přítomnost začala být dusivá. Můj manžel Petr byl rád, že může tátovi pomoci, ale já jsem měla pocit, že se náš byt změnil v cizí území. Každé ráno jsem nacházela prázdné obaly od šunky a sýrů, které jsem koupila na celý týden. František si dělal snídani v pět ráno a nechával po sobě spoušť. Když jsem mu něco řekla, jen mávl rukou: „To jsou ženský práce.“

Jednou večer jsem seděla na gauči a snažila se číst knihu, když ke mně přišel Petr. „Radko, táta by chtěl zítra svíčkovou. Neuděláš ji?“ Zvedla jsem oči od stránky a cítila, jak mi hoří tváře. „A co kdyby si ji uvařil sám? Nebo aspoň pomohl?“ Petr se zatvářil dotčeně: „Víš, že to neumí. A je po operaci.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Všechno bylo najednou o Františkovi – co bude k jídlu, kdy bude ticho v bytě, kdy se bude dívat na televizi. Moje dcera Anička už si ani nezvala kamarádky domů, protože „děda pořád něco komentuje a všechno jí“. Já sama jsem se přistihla, že chodím do práce dřív a vracím se později, jen abych doma byla co nejméně.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Františka, jak sedí u stolu s mým deníkem v ruce. „Co to děláte?“ vyhrkla jsem. „Jen jsem hledal propisku,“ odpověděl klidně a zavřel knihu. V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o lednici nebo televizi – šlo o moje soukromí, o moje hranice.

Večer jsem seděla s Petrem v ložnici a poprvé za dlouhou dobu jsem se rozplakala. „Já už to nezvládám,“ šeptala jsem. „Mám pocit, že tu nejsem doma.“ Petr mě objal, ale bylo vidět, že neví, co říct. „Je to přece jen na chvíli…“

Ale ta chvíle se táhla dál a dál. František začal zvát své kamarády na pivo k nám do obýváku. Jednou přišla sousedka a ptala se mě, jestli máme doma hospodu. Bylo mi trapně. Když jsem to řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „Táta je společenský člověk.“

Začala jsem být podrážděná na Aničku i na Petra. Každá drobnost mě rozčilovala – neumytý hrnek, ponožky na zemi, hlasitý smích z obýváku. Jednou jsem vybuchla: „Tohle už není můj domov! Já tu jen vařím a uklízím pro vašeho tátu!“ Petr se na mě podíval s nepochopením: „Ale vždyť je to rodina…“

A právě to slovo – rodina – mě začalo dusit nejvíc. Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Můžu říct dost? Nebo tím zradím všechny kolem sebe?

Jednoho večera jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na prázdný talíř po Františkovi. Vzpomněla jsem si na dětství u babičky v Pardubicích – jak jsme spolu pekly bábovku a smály se u stolu. Tam byl domov bezpečný přístav. Tady teď cítím jen únavu a vztek.

Druhý den ráno jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi: „Musíme si promluvit všichni tři. Takhle už to dál nejde.“ Seděli jsme pak u stolu – já, Petr i František – a poprvé jsem nahlas řekla všechno, co mě trápí. František byl překvapený: „Já myslel, že vám nevadím…“ Petr mlčel.

Nakonec jsme se dohodli – František začne hledat vlastní bydlení a já si vezmu čas pro sebe. Bylo to těžké rozhodnutí a pořád mám strach, jestli jsme rodinu nerozbili.

Ale někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi tím být dobrou snachou a být sama sebou? Má rodina právo překračovat naše soukromí jen proto, že je rodina? Co byste udělali vy na mém místě?