Svatba na hraně: Jak mi víra zachránila nejdůležitější den v životě

„To snad není možné! Mami, proč jsi pozvala tetu Janu, když víš, že s tátou nemluví už pět let?“ vyhrkla jsem, zatímco jsem si nervózně uhlazovala závoj. V zrcadle jsem viděla svůj bledý obličej a v očích slzy. Bylo devět ráno, můj svatební den, a já už cítila, jak se mi všechno sype pod rukama.

Maminka stála u dveří a snažila se tvářit klidně. „Terezko, je to tvoje svatba. Chtěla jsem, aby tu byla celá rodina. Vždyť je to přece jen jeden den…“

„Jeden den? Pro mě je to nejdůležitější den v životě! A ty jsi mi ho právě zkazila!“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem chtěla. V tu chvíli jsem si přála být malá holka, která se může schovat pod peřinu a všechno bude zase dobré.

Za dveřmi se ozvaly hlasy. Poznala jsem tátův rozčilený tón: „Já s tou ženskou u jednoho stolu sedět nebudu! Ani za nic!“

V hlavě mi hučelo. Všechno bylo připravené – šaty, dort, květiny, hostina v krásném sále na statku u Berouna. Jenže místo radosti a očekávání jsem cítila jen úzkost a strach. Co když se všechno pokazí? Co když se pohádají přímo na obřadu?

Do pokoje vešla moje svědkyně Klára. „Teri, musíme jet. Oddávající už čeká.“ Podívala se na mě a sevřela mi ruku. „Zvládneš to. Dýchej.“

Cestou autem jsem mlčela a dívala se z okna na šedou oblohu. V duchu jsem se modlila: Bože, prosím, dej mi sílu. Ať to dneska všechno dobře dopadne. Ať najdu klid.

Když jsme dorazili ke kostelu svatého Jakuba, hosté už postávali před vchodem. Viděla jsem, jak teta Jana stojí stranou a nervózně si pohrává s kabelkou. Táta ji ignoroval a bavil se s bratrancem Petrem. Maminka pobíhala mezi nimi a snažila se zachraňovat situaci úsměvy.

Vystoupila jsem z auta a ucítila chladný vítr na tváři. Klára mi upravila závoj a šeptla: „Jsi nádherná.“

Hudba začala hrát a já vykročila uličkou. Všichni se otočili. Viděla jsem slzy v očích babičky i napjatý výraz tátovy tváře. U oltáře stál Honza – můj budoucí manžel – a usmíval se na mě tak upřímně, že jsem na chvíli zapomněla na všechny starosti.

Obřad probíhal krásně, ale napětí mezi tátou a tetou Janou bylo cítit ve vzduchu jako bouřka před deštěm. Když oddávající pronesl slova o lásce, odpuštění a rodinné soudržnosti, podívala jsem se na tátu i tetu. Oba sklopili oči.

Po obřadu jsme se přesunuli do sálu na hostinu. Všichni si sedali ke stolům podle jmenovek – já doufala, že rozesazení zabrání nejhoršímu. Ale sotva donesli polévku, teta Jana vstala a šla k tátovi.

„Mohu s tebou mluvit?“ zeptala se tiše.

Táta ztuhl. Všichni u stolu zmlkli.

„Prosím,“ dodala teta a v očích měla slzy.

Táta vstal a odešli spolu ven na terasu. Všichni jsme zůstali sedět v napjatém tichu.

Maminka mě objala kolem ramen: „Neboj se, Terezko. Třeba je to dobře.“

Seděla jsem tam jako přikovaná a v duchu opakovala svou modlitbu: Bože, prosím, dej jim sílu odpustit si.

Po deseti minutách se oba vrátili dovnitř. Teta měla červené oči od pláče a táta vypadal unaveně, ale klidněji než ráno.

„Chtěli bychom vám něco říct,“ začal táta a postavil se vedle tety Jany.

„Dneska je den vaší lásky,“ pokračovala teta chvějícím se hlasem. „A my jsme si uvědomili, že je čas nechat minulost za sebou.“

Táta kývl: „Odpouštím ti, Jano.“

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Hosté začali tleskat a já měla co dělat, abych nepropukla v pláč.

Zbytek dne byl nádherný – smáli jsme se, tančili, zpívali lidovky s harmonikářem Frantou z vedlejší vesnice. Rodina byla zase pohromadě.

Večer, když jsme s Honzou seděli pod hvězdami na lavičce za statkem, vzal mě za ruku a řekl: „Víš, Teri, dneska jsi byla statečnější než kdokoliv jiný.“

Položila jsem mu hlavu na rameno a šeptla: „Bez víry bych to nezvládla.“

A teď, když si na ten den vzpomenu, ptám se sama sebe: Kolik bolesti by zmizelo ze světa, kdybychom dokázali odpouštět častěji? A co vy – věříte v sílu modlitby nebo odpuštění?