Sobota, kdy jsem konečně promluvila: Příběh o ztracené sobě

„Zase tu jsou! Ani nezazvonili, prostě si odemkli klíčem, který jim dal Petr. Proč se mě nikdo neptá, jestli mi to vyhovuje?“ V hlavě mi hučí, když slyším klapnutí dveří a hlasité „Ahoj, děti!“ od paní Novotné. Petr už běží do předsíně, objímá mámu a táta mu podává tašku s domácí klobásou. Já stojím v kuchyni, ruce mám od těsta a srdce mi buší až v krku.

„Jano, máš tu někde utěrku?“ ptá se tchyně a už otvírá všechny skříňky. „Tady to máš nějaké neuspořádané, viď?“ dodá s úsměvem, který mě vždycky píchne u srdce. Petr se směje: „Maminka je prostě pořádkumilovná.“

Chci něco říct, ale slova mi uvíznou v krku. Místo toho se usměju a nabídnu kávu. Tchán si sedá ke stolu a začne vyprávět o tom, jak soused opravuje auto. Petr přikyvuje, já dolévám hrnky a cítím, jak se ve mně hromadí vztek i smutek. Už několik měsíců mám pocit, že náš byt není můj domov. Všechno je podle nich – kde má stát gauč, jaký ubrus dát na stůl, co vařit v neděli. Petr mi vždycky řekne: „Vždyť jsou to naši, mají to tu rádi.“ Ale já? Kdy se někdo zeptal mě?

Vzpomínám na dobu, kdy jsme se s Petrem stěhovali do našeho bytu v Holešovicích. Byla jsem plná plánů – chtěla jsem mít v obýváku knihovnu a na balkoně bylinky. Jenže knihy musely ustoupit vitríně po babičce Novotné a bylinky nahradily muškáty, protože „ty jsou hezčí“. Každý můj nápad byl smeten ze stolu větou: „Tohle se u nás nedělá.“

Jednou večer jsem to zkusila s Petrem probrat. „Petře, vadí mi, že tvoji rodiče chodí bez ohlášení. Potřebuju trochu soukromí.“

Petr se zamračil: „Jano, přeháníš. Jsou to moji rodiče. Pomohli nám s bytem, tak mají právo přijít kdykoliv.“

„Ale já tu taky žiju! Nikdy se mě nikdo neptá, co chci já.“

„Prosím tě, vždyť ti nic nedělají. Jsi přecitlivělá.“

Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Přestala jsem mluvit o svých pocitech. Začala jsem být tichá, nenápadná – dokonalá snacha podle představ paní Novotné.

Každý den jsem se snažila být lepší – vařit svíčkovou podle jejího receptu, žehlit košile jako ona, dokonce jsem začala nosit její oblíbené barvy. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem mizela sama sobě.

Jednoho dne jsem potkala ve výtahu sousedku paní Dvořákovou. „Jano, jsi nějaká bledá. Všechno v pořádku?“ ptala se starostlivě.

Chtěla jsem říct pravdu, ale jen jsem kývla: „Jsem jen unavená.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty situace – jak tchyně kritizuje moje vaření, jak tchán rozhoduje o tom, kam pověsíme obrazy, jak Petr vždycky stojí na jejich straně. Najednou mi došlo: já už nejsem Jana. Jsem jen někdo, kdo plní očekávání ostatních.

A pak přišla ta sobota.

Bylo ráno, venku pršelo a já doufala, že dnes zůstaneme sami. Ale v devět hodin už zase klaply dveře a ozvalo se známé: „Ahoj!“ Tchyně vešla do kuchyně a začala: „Jano, dneska bychom mohli udělat knedlíky podle našeho receptu.“

Něco ve mně prasklo.

„Ne,“ řekla jsem tiše.

Tchyně zvedla obočí: „Prosím?“

„Nechci dneska dělat knedlíky. A nechci ani další rady o tom, jak mám žít ve svém bytě.“

V místnosti bylo ticho. Petr na mě koukal jako na cizího člověka.

„Jano, co to povídáš?“ ozval se nejistě.

„Už toho mám dost! Každý týden tu sedíte a rozhodujete o mém životě. Nikdo se mě neptá, co chci já! Já tady taky žiju! Chci mít svůj domov podle sebe!“

Tchyně zbledla a tchán si odkašlal: „No… to jsme nečekali.“

Petr vstal: „Jano, uklidni se.“

„Ne! Už nechci mlčet! Chci být slyšet!“

Slzy mi tekly po tváři a ruce se mi třásly. Bylo mi trapně i úlevně zároveň. Tchyně si vzala kabelku a beze slova odešla do předsíně. Tchán ji následoval.

Petr stál uprostřed kuchyně a díval se na mě: „Proč jsi to udělala? Teď budou uražení.“

„Možná ano,“ odpověděla jsem tiše. „Ale poprvé za dlouhou dobu cítím sama sebe.“

Ten den byl začátkem něčeho nového. Nebylo to snadné – Petr byl dlouho naštvaný a jeho rodiče se mnou nemluvili týdny. Ale já začala znovu číst knihy, zasadila si bylinky na balkon a pozvala kamarádky na kávu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o své místo? Proč ženy pořád čekají na svolení být samy sebou? Co myslíte vy – kdy jste naposledy řekli nahlas, co opravdu chcete?