Šetřím na všech, jen ne na rodině: Jak jsem se naučil říkat dost

„Ondro, prosím tě, mohl bys mi zase půjčit na nájem? Fakt to teď nezvládám…“ Tomášův hlas zněl v telefonu naléhavě a já už předem věděl, že odpověď bude ano. Jako vždycky. Bylo mi třicet pět, měl jsem slušnou práci v IT firmě na Smíchově, ale místo toho, abych si užíval plody své práce, žil jsem v podnájmu s ošoupaným nábytkem a starým mobilem. Každý v práci si ze mě dělal legraci, že jsem lakomec – počítal jsem drobné v automatu na kávu, nikdy jsem nešel na oběd do restaurace a na firemní večírky jsem nosil vlastní pivo. Jenže nikdo nevěděl, že většina mé výplaty mizí někde jinde.

Moje rodina byla vždycky moje slabost. Máma s tátou bydleli v paneláku na Jižním Městě a od doby, co táta přišel o práci v továrně, žili z mámina platu prodavačky a jeho mizerného důchodu. Bratr Tomáš byl věčný student – vystřídal tři vysoké školy a nikdy žádnou nedokončil. Pracoval jen občas, většinou na brigádách, ale peníze mu nikdy nevydržely. A tak volali mně. „Ondro, potřebujeme zaplatit elektřinu.“ „Ondro, Tomáš nemá na tramvajenku.“ „Ondro, můžeš nám půjčit na novou lednici?“

Nikdy jsem neřekl ne. Vždycky jsem měl pocit, že je to moje povinnost. Táta mi jednou řekl: „Rodina je všechno. Když nepomůžeš ty, kdo jiný?“ A já to přijal jako zákon. Jenže poslední dobou jsem začínal cítit únavu. Nejen finanční, ale hlavně duševní. Měl jsem pocit, že se ze mě stává chodící bankomat.

Jednoho večera jsem seděl u stolu s přítelkyní Lenkou. „Ondro, proč jim pořád všechno platíš? Vždyť tě jen využívají,“ řekla tiše. „To není pravda! Jsou to moji nejbližší,“ bránil jsem se podrážděně. „Ale kdy jsi naposledy udělal něco pro sebe? Kdy sis koupil něco hezkého? Nebo jel na dovolenou?“ Její otázky mě bodaly jako jehly.

Začal jsem si všímat detailů. Tomáš si koupil nový telefon – prý za peníze z brigády. Máma si stěžovala na drahé potraviny, ale v lednici byly vždycky drahé sýry a uzeniny. Táta si pořídil předplatné sportovního kanálu. A já? Já si odkládal každou stovku na horší časy.

Jednoho dne přišel zlom. Volala mi máma: „Ondro, potřebujeme deset tisíc na opravu auta.“ V tu chvíli jsem měl na účtu přesně tolik – peníze, které jsem šetřil na kauci za nový byt. Srdce mi bušilo a ruce se mi třásly. „Mami… já už nemůžu,“ vydechl jsem poprvé v životě. Nastalo ticho. „Ale Ondro… vždyť my bez tebe nemůžeme…“

Ten večer jsem nemohl spát. Převaloval jsem se v posteli a hlavou mi běžely všechny ty roky pomoci – a všechny ty roky, kdy mi nikdo z nich nenabídl pomoc zpátky. Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem byl nemocný a nikdo mi nezavolal; na Vánoce, kdy jsem kupoval dárky za všechny; na Tomáše, jak se smál mým starým botám.

Druhý den jsem sebral odvahu a šel za rodiči domů. Seděli u stolu, Tomáš koukal do mobilu. „Musíme si promluvit,“ začal jsem nejistě. „Já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju taky žít svůj život.“ Máma se rozplakala: „Ale my jsme tvoje rodina…“ Táta mlčel a Tomáš protočil oči.

„Mami, tati… já vás mám rád. Ale musíte začít řešit svoje věci sami. Tomáši, jsi dospělý chlap! Najdi si pořádnou práci! A vy… zkuste si udělat rozpočet a šetřit.“ Všichni byli v šoku. Nikdy předtím jsem nebyl tak tvrdý.

Následující týdny byly peklo. Máma mi nevolala, Tomáš mi posílal pasivně-agresivní zprávy typu „Díky za nic“. Táta se mnou nemluvil vůbec. Lenka mě držela za ruku: „Tohle je začátek tvého života.“

Po měsíci mi máma zavolala: „Ondro… promiň. Byli jsme na tebe moc tvrdí. Máš pravdu, musíme se naučit postarat sami o sebe.“ Tomáš si našel práci ve skladu a poprvé mi poslal SMS: „Dík za facku do života.“

Začal jsem si užívat drobnosti – koupil jsem si nové boty, šel s Lenkou do kina a dokonce jsme jeli na víkend do Krkonoš. Peníze mi najednou zůstávaly a já cítil úlevu.

Dnes už vím, že štědrost je krásná věc – ale nesmí být slepá. Rodina je důležitá, ale každý musí nést odpovědnost za svůj život.

Někdy večer přemýšlím: Kolik lidí v Česku žije pro druhé a zapomíná na sebe? Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?