Šest let v pasti: Příběh jedné snachy a její rodiny

„Tohle už není život, to je vězení!“ vyhrkla jsem jednou večer, když jsem v kuchyni drhla zaschlé talíře a slyšela, jak babička zase volá z ložnice. „Petro, pojď sem! Potřebuju na záchod!“ ozývalo se naléhavě. Můj muž Honza seděl u televize a ani se nehnul. Jenom zamumlal: „Můžeš jí pomoct? Já mám dneska fakt dost.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem. Už šest let se starám o jeho babičku, zatímco jeho máma, moje tchyně, si vydělává v Německu jako pečovatelka. Když před lety odjížděla, slibovala: „Jen na rok, Petro, pak se vrátím. Pomůžete mi, že jo?“ Byla jsem tehdy na mateřské s malou Aničkou a chtěla jsem být dobrá snacha. „Jasně, pomůžeme,“ kývla jsem. Netušila jsem, že to bude na šest let.

První rok byl těžký, ale zvládli jsme to. Babička byla ještě celkem soběstačná, občas si sama uvařila čaj nebo došla na dvorek. Ale pak přišel pád – zlomená noha a od té doby už to šlo jen z kopce. Každé ráno jsem jí pomáhala vstát, umýt se, převléct. Krmila jsem ji, měnila pleny, poslouchala její stesky a výčitky: „Za mých mladých let by mě děti nikdy takhle nenechaly samotnou!“

Honza pracoval v autodílně dlouhé směny. Domů chodil unavený a na všechno měl jedinou odpověď: „Vždyť je to tvoje práce, jsi doma.“ Jenže já doma nebyla proto, abych byla služka celé rodině! Když jsem mu to jednou řekla nahlas, jen pokrčil rameny: „Co bys chtěla? Máma nám posílá peníze.“

Ano, peníze chodily. Každý měsíc přišlo pár tisíc na účet. Ale za jakou cenu? Ztratila jsem roky života. Anička mezitím vyrostla a já si skoro nevšimla, kdy začala chodit do školy. Všechno se točilo kolem babičky – její léky, její jídlo, její nálady.

Tchyně se vracela domů jen na Vánoce nebo na pohřeb někoho ze sousedů. Vždycky přijela s dárky a úsměvem: „Petruško, ty jsi poklad! Bez tebe bych to nezvládla.“ Ale nikdy se nezeptala, jak se mám já. Nikdy nenabídla, že babičku vezme třeba na měsíc k sobě.

Jednou v létě jsem už nevydržela a zavolala jí: „Jano, já už nemůžu. Potřebuju si odpočinout.“

„Ale Petro,“ odpověděla sladce, „vždyť ty to zvládáš nejlíp ze všech! Já bych to s mámou nevydržela ani týden.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Připadala jsem si jako vězeň ve vlastním domě. Honza mě neviděl – nebo nechtěl vidět. Když jsem mu řekla, že potřebuju pauzu, navrhl mi: „Tak si běž na kafe s holkama.“ Jenže já potřebovala víc než dvě hodiny v cukrárně.

Před rokem babička zemřela. Byla to úleva i bolest zároveň. Najednou bylo ticho – až moc ticho. Myslela jsem si, že teď konečně začneme žít jako rodina. Ale místo toho přišly hádky o dědictví. Tchyně přijela a začala rozdělovat nábytek a šperky: „Tohle je moje, tohle patřilo mému otci…“ Ani slovo o tom, že jsme tu babičku šest let opečovávali.

„A co my?“ zeptala jsem se opatrně.

„No vy jste tu bydleli zadarmo,“ odsekla tchyně. „To je dost velká výhoda.“

V tu chvíli mi došlo, že jsem byla jen prostředek k jejímu pohodlí a penězům. Honza mlčel. Nezastal se mě ani jednou.

Od té doby mezi námi visí ticho jako těžký závoj. Snažím se fungovat kvůli Aničce, ale cítím se prázdná a zrazená. Přemýšlím o rozvodu – i když vím, jak moc by to Aničku bolelo.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Stálo mi to všechno za to? Proč rodina znamená pro někoho oběť a pro jiného jen pohodlí? Co byste udělali vy na mém místě?