Šedé oči po otci: Návrat, který bolí

„Tohle je tvoje káva, Kláro,“ řekla servírka a položila přede mě hrnek. Ruce se mi třásly. V kavárně U Tří lvů bylo dusno, venku pršelo a já seděla naproti muži, kterého jsem neviděla osmnáct let. Můj otec.

„Tak… jak se máš?“ zeptal se a upřeně se díval do svého hrnku. Jeho hlas byl hlubší, než si pamatuju. Vlastně si nepamatuju skoro nic. Jen jeho šedé oči – stejné jako mám já. Když jsem byla malá, babička říkala: „Jsi celý táta, Klárko. I ty prsty máš po něm.“

Teď jsem tu seděla s těmi prsty sevřenými v pěst pod stolem a nevěděla, co říct. „Mám se… dobře,“ zalhala jsem. Pravda byla, že jsem se měla mizerně. Práce v knihovně mě nebavila, s mámou jsme se hádaly kvůli každé maličkosti a můj přítel Tomáš mi před týdnem oznámil, že potřebuje pauzu.

Otec si povzdechl. „Víš, já… nevěděl jsem, jestli přijdeš.“

„Ani já,“ přiznala jsem tiše.

Chvíli bylo ticho. Venku projel tramvaj a na skle zůstaly stopy deště. Přemýšlela jsem, proč vlastně přišel. Proč teď? Proč po tolika letech? Když odešel, bylo mi sedm. Nepamatuju si žádné hádky, žádné drama. Prostě jednoho dne nebyl doma. Máma řekla jen: „Tatínek musel odejít.“ A pak už o něm nemluvila.

„Víš, dneska…“ začal otec a pak se zarazil. „Dneska máš narozeniny?“

Zasmála jsem se – hořce a krátce. „Ano. Dneska mám třicet.“

Zvedl ke mně oči – ty šedé oči, které jsem tolikrát hledala v zrcadle. „Promiň… já… nějak jsem si to neuvědomil.“

Chtěla jsem něco říct – něco ostrého, něco, co by ho zranilo stejně jako on zranil mě. Ale místo toho jsem jen mlčela.

„Víš, Kláro,“ začal opatrně, „já vím, že jsem ti ublížil. Ale tehdy… já už to doma nezvládal. S mámou jsme se pořád hádali a já… byl jsem zbabělec.“

„To je všechno?“ vyhrkla jsem. „Prostě jsi odešel? Nechal jsi mě tam? Ani ses neohlédl?“

Sklopil hlavu. „Byl jsem mladý a hloupý. Myslel jsem si, že to bude pro všechny lepší.“

„A bylo?“

Mlčel.

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – na školní besídky, kde seděli rodiče spolužáků a já hledala jeho tvář v davu; na maturitu, kde mi máma podávala kytku a já doufala, že třeba přijde; na všechny ty Vánoce, kdy jsem čekala aspoň pohlednici.

„Víš, jaké to bylo?“ zeptala jsem se tiše. „Když se mě ptali ve škole, kde je táta? Když jsem viděla ostatní děti s oběma rodiči? Máma dělala, co mohla, ale…“

Otec si promnul oči. „Já vím. Opravdu mě to mrzí.“

„A proč jsi teď tady?“

Podíval se na mě dlouze. „Protože už nemůžu dál před tím utíkat. Protože bych chtěl… aspoň trochu napravit to, co jsem pokazil.“

Zasmála jsem se znovu – tentokrát už bez hořkosti. „To nejde jen tak napravit.“

„Já vím,“ přikývl smutně.

Chvíli jsme mlčeli a já přemýšlela o mámě. Jak by asi reagovala, kdyby věděla, že tu sedím s ním? Poslední roky byla podrážděná a unavená. Často jsme se hádaly kvůli hloupostem – neumytému nádobí nebo pozdnímu příchodu domů. Možná i ona nesla v sobě tu bolest.

„Víš,“ řekl otec tiše, „já bych tě chtěl poznat. Jestli mi to dovolíš.“

Podívala jsem se na něj dlouze. Bylo ve mně tolik vzteku i touhy po smíření zároveň.

„Nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Nevím, jestli to dokážu.“

Přikývl. „Budu čekat. Kdykoliv budeš chtít.“

Vstal a položil na stůl malou krabičku. „To je pro tebe… opožděný dárek.“

Otevřela jsem ji až doma. Uvnitř byl starý stříbrný prstýnek – ten samý, který nosil na malíčku, když jsem byla malá.

Seděla jsem u okna a dívala se do deště. Prsty – ty jeho prsty – hladily chladný kov.

Možná jednou najdu odvahu odpustit. Možná ne.

Ale proč je někdy tak těžké pustit minulost? A opravdu může člověk začít znovu?