„Proč jsi najednou tak starostlivá, doufáš v dědictví?“ zeptala se babička

„Proč jsi najednou tak starostlivá, doufáš v dědictví?“ zeptala se babička, její hlas byl plný podezření. Eva pocítila záchvěv viny, ale rychle ho potlačila. Měla své důvody, proč navštěvovat častěji, ale nebyly tak sobecké, jak si babička myslela.

Eva byla vždy blízko své babičce, ale život jí stál v cestě. Vysoká škola, náročná práce a rušný městský život ji držely daleko. Ale teď, když se babiččino zdraví zhoršovalo, Eva cítila naléhavost znovu se spojit.

„Proč k nám nepřijedeš na návštěvu?“ ptal se Jan, Evy otec, po telefonu jednoho večera. „Na venkově je čistší vzduch, svěžejší. Marie se o tebe postará a naši sousedé jsou doktoři. Budu s tebou.“

Eva váhala. Milovala město a jeho pohodlí. Myšlenka strávit čas v tichém venkovském městečku, kde vyrostla, byla jak uklidňující, tak znepokojivá. Ale věděla, že její otec má pravdu; babička ji potřebovala.

„Dobře, tati. Přijedu tento víkend,“ nakonec Eva souhlasila.

Cesta na venkov byla dlouhá a plná vzpomínek. Eva si vzpomněla na léta strávená u babičky, vůni čerstvě upečených sušenek a zvuk cvrčků v noci. Ale ty dny se zdály jako celý život zpátky.

Když Eva dorazila, přivítali ji její otec a Marie, její nevlastní matka. Vypadali unaveně, ale ulevilo se jim, že ji vidí.

„Děkuji, že jsi přijela,“ řekl Jan a pevně ji objal. „Pro tvou babičku to hodně znamená.“

Eva přikývla a cítila knedlík v krku. Vešla do domu a našla babičku sedící v jejím oblíbeném křesle u okna, jak se dívá na zahradu.

„Ahoj, babi,“ řekla Eva tiše.

Babička se na ni otočila, její oči byly plné směsi radosti a podezření. „Evo, je dobré tě vidět,“ řekla slabým, ale teplým hlasem.

Během následujících dnů se Eva usadila do rutiny. Pomáhala Marii s domácími pracemi, vařila jídla a trávila čas s babičkou. Povídaly si o starých časech, sdílely příběhy a smály se spolu. Ale vždy tam bylo podprahové napětí.

Jednoho večera, když seděly na verandě a sledovaly západ slunce, babička se otočila k Evě a zeptala se: „Proč jsi najednou tak starostlivá? Doufáš v dědictví?“

Eva byla zaskočená. „Ne, babi. Jen chci být tady pro tebe,“ odpověděla upřímně.

Babička si povzdechla. „Doufám, že je to pravda, Evo. Viděla jsem příliš mnoho lidí změnit se, když jde o peníze.“

Eva cítila uzel v žaludku. Věděla, že musí dokázat své úmysly jako upřímné.

Dny se změnily v týdny a Eva pokračovala v péči o babičku. Ale navzdory jejím snahám se babiččino zdraví nadále zhoršovalo. Doktoři dělali, co mohli, ale bylo jasné, že čas se krátí.

Jedné noci, když Eva seděla u babiččiny postele a držela ji za ruku, babička zašeptala: „Děkuji, že jsi tady, Evo.“

Evě se zalily oči slzami. „Miluji tě, babi,“ řekla tiše.

Babička se slabě usmála a zavřela oči naposledy.

Eva zůstala na venkově ještě několik dní, aby pomohla s pohřebními přípravami. Dům byl bez babiččiny přítomnosti prázdný. Když si balila věci na návrat do města, našla dopis adresovaný jí v babiččině rukopisu.

„Milá Evo,

Vím, že moje otázka tě ranila a je mi to líto. Potřebovala jsem si být jistá tvými čistými úmysly. Děkuji za to, že jsi mě přesvědčila o opaku. Miluji tě víc než slova mohou vyjádřit.

S láskou,

Babička“

Eva přitiskla dopis k hrudi a slzy jí stékaly po tváři. Přijela na venkov znovu se spojit s babičkou a našla něco ještě cennějšího—uzavření a hlubší pochopení lásky.

Když se vracela do města, Eva si uvědomila, že život už nikdy nebude stejný bez babičky. Ale také věděla, že vzpomínky, které spolu sdílely, zůstanou s ní navždy.