Po rozvodu jsem ztratila domov – teď se bojím znovu věřit

„Tohle je tvoje poslední šance, Jitko. Buď se sebereš a půjdeš, nebo tu zůstaneš a necháš se dál ponižovat.“ Slyšela jsem svůj vlastní hlas, jak se třese v prázdné kuchyni, kde ještě voněla káva, kterou jsem ráno vařila pro Pavla. On stál u dveří, ruce v kapsách, oči upřené do podlahy. „Tak co bude?“ zeptal se tiše, ale v jeho hlase nebylo ani stopy po lítosti. Jen únava. Možná i úleva.

Byli jsme spolu dvacet let. Dvacet let, během kterých jsme vychovali dvě děti, postavili dům na okraji Plzně a přežili všechny ty malé i velké krize, které život přináší. A přesto jsem teď stála před ním jako cizinka. „Já… nemám kam jít,“ zašeptala jsem. „To není můj problém,“ odpověděl a odešel do ložnice balit si věci.

Ten den jsem přišla o všechno. O domov, o jistotu, o iluze. Děti už byly dospělé a žily si své životy. Kamarádky měly vlastní rodiny a problémy. Rodiče byli staří a nemocní. Zůstala jsem sama v bytě po babičce na Slovanech, kde bylo všechno cizí a studené. První noc jsem nespala vůbec. Jen jsem seděla na gauči a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala chybu. Jestli jsem měla víc bojovat. Nebo míň.

Začaly týdny plné ticha a prázdnoty. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že musím něco udělat – najít práci, zařídit nový byt, začít žít jinak. Ale místo toho jsem jen seděla u okna a dívala se na šedé paneláky naproti. Když mi jednou zavolala dcera Klára, že přijede na návštěvu, poprvé po dlouhé době jsem cítila něco jako radost.

„Mami, musíš to brát jako nový začátek,“ řekla mi u kávy. „Třeba tě čeká něco lepšího.“

„A co když ne?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Co když už nikdy nebudu šťastná?“

Klára mě pohladila po ruce. „To neví nikdo. Ale musíš to aspoň zkusit.“

Začala jsem chodit do práce – do malé knihovny na Doubravce. Bylo to místo plné ticha a vůně starých knih. Lidé tam byli milí, ale drželi si odstup. Přesto mi to pomáhalo – aspoň na chvíli jsem zapomněla na to, co všechno jsem ztratila.

Jednoho dne přišel do knihovny muž. Měl šedivé vlasy a laskavé oči. Jmenoval se Petr a hledal knihu pro svou vnučku. Začali jsme si povídat – nejdřív jen o knihách, pak i o životě. Pozval mě na kávu. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila.

První rande bylo rozpačité. Smála jsem se jeho vtipům, ale uvnitř mě svíral strach. Co když zase přijdu o všechno? Co když si zase někoho pustím k tělu a on mě opustí? Petr byl trpělivý. Psali jsme si zprávy, volali si večer před spaním. Pomalu jsem si zvykala na jeho přítomnost ve svém životě.

Jednou večer jsme seděli u mě doma a pili víno. „Jitko,“ řekl tiše, „já vím, že máš za sebou těžké období. Ale já ti nechci ublížit.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu se rozplakala. „Já už nevím, jestli ještě umím věřit,“ přiznala jsem.

Objal mě a nechal mě plakat.

Začali jsme spolu trávit víc času – výlety do lesa, návštěvy divadla, společné večeře. Děti si na Petra zvykly rychleji než já sama. Klára mi jednou řekla: „Mami, jsi zase jiná. Jako bys ožila.“

Ale strach nezmizel. Každý večer před spaním mě přepadaly myšlenky: Co když to zase ztratím? Co když přijde další rána? Co když nejsem dost silná?

Jednou jsme s Petrem seděli na lavičce v Borském parku a on mi položil ruku na rameno. „Jitko, život je riskantní hra,“ řekl tiše. „Ale stojí za to ji hrát.“

Dlouho jsem mlčela.

Dnes už vím, že nový začátek není jen o tom najít si nový byt nebo partnera. Je to o tom naučit se znovu věřit – sobě i druhým. Je to o odvaze pustit minulost a dát šanci budoucnosti.

Občas mám stále strach. Ale už vím, že i když přijdu o všechno, pořád mám sama sebe.

A tak se ptám: Má cenu znovu riskovat? Nebo je lepší žít v bezpečí samoty? Co byste udělali vy?