Odpustíš mi, Jitko?

„Tohle už nikdy nedělej! Slyšíš mě, Jitko?“ křičela jsem, až se mi třásl hlas. V kuchyni voněla káva, ale vzduch byl hustý jako před bouřkou. Jitka stála u dřezu, ruce sevřené v pěst, oči plné slz. „Já… jen jsem chtěla pomoct,“ zašeptala.

Bylo to poprvé, co jsem na ni takhle vyjela. Ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem přesvědčená, že vím nejlíp, jak se má vychovávat dítě – moje vnučka Anička. Jitka jí dovolila jíst zmrzlinu před obědem. Vždyť to je přece nesmysl! Vždycky jsem byla ta, která drží rodinu pohromadě, která ví, co je správné. A teď mi moje snacha ukazovala, že svět se mění a já už možná nejsem ta, kdo má poslední slovo.

Jitka odešla do ložnice a já zůstala sama v kuchyni. Sedla jsem si ke stolu a dívala se na své ruce – ruce, které tolikrát hladily mého syna Petra, když byl malý. Teď už je dospělý, má vlastní rodinu a já… já jsem jen tchyně. Najednou mi došlo, že jsem možná překročila hranici. Ale proč je to tak těžké přiznat?

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Petr přišel z práce a hned poznal, že něco není v pořádku. „Mami, co se stalo?“ zeptal se tiše. „Nic… jen jsme se s Jitkou trochu neshodly.“ Nechtěla jsem to rozebírat. Ale večer, když jsem slyšela Jitku plakat za zavřenými dveřmi dětského pokoje, sevřelo se mi srdce.

Vzpomněla jsem si na svou maminku. Byla přísná, ale spravedlivá. Nikdy by se neomluvila – to byla její zásada. Ale já… já přece nechci být jako ona. Chci být lepší. Jenže jak? Jak najít sílu přiznat chybu?

Sedla jsem si na postel a vzala do ruky růženec, který mi dala babička. Modlila jsem se potichu: „Bože, dej mi sílu omluvit se. Dej mi pokoru přijmout, že už nejsem středem světa.“ Slzy mi tekly po tvářích a já cítila, jak ze mě opadává hněv i pýcha.

Ráno jsem vstala dřív než obvykle. Uvařila jsem čaj a čekala na Jitku v kuchyni. Když přišla, měla kruhy pod očima a tvářila se unaveně. „Jitko…“ začala jsem nejistě. „Chtěla bych ti něco říct.“

Podívala se na mě s obavou. „Ano?“

„Omlouvám se za včerejšek. Neměla jsem na tebe křičet. Vím, že to s Aničkou myslíš dobře. Jen… někdy mám strach, že už pro vás nejsem důležitá.“

Jitka mlčela dlouho. Pak si sedla ke mně a chytila mě za ruku. „Marie… já tě mám ráda. Ale potřebuju trochu prostoru být mámou po svém.“

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Objaly jsme se a obě plakaly – tentokrát úlevou.

Od té doby se snažím víc naslouchat a méně radit. Není to vždycky lehké – staré návyky umírají pomalu. Ale když vidím, jak se Jitka směje s Aničkou, vím, že dělám správnou věc.

Někdy večer si znovu beru růženec a děkuji za to, že mám rodinu, která mi dává druhou šanci.

A tak se ptám: Kolikrát jsme ochotni překročit vlastní stín kvůli těm, které milujeme? A není právě v omluvě ta největší síla?