„Od té doby mi děti volají každý den, aby se zeptaly na mé zdraví“: Ale necítím to jako upřímné. Mám podezření, že jde o dědictví

Paní Marie seděla ve svém oblíbeném křesle, tom u okna s výhledem na tichou předměstskou ulici. Byla v důchodu už téměř deset let a její dny byly naplněny směsicí nostalgie a osamělosti. Její tři děti, nyní dospělé s vlastními rodinami, ji navštěvovaly jen zřídka. Často přemýšlela, co dělají a zda na ni myslí tak často, jako ona na ně.

Blížily se její narozeniny a nemohla si pomoci, ale doufala, že tento rok bude jiný. Možná ji překvapí návštěvou nebo alespoň zavolají. Ale hluboko uvnitř věděla své. Volání, která od nich v poslední době dostávala, působila spíše jako povinnost než jako upřímné projevy lásky.

„Pamatuji si, když mě manžel opustil se třemi dětmi,“ pomyslela si a její mysl se vrátila k těm těžkým rokům. „Nechtěl tu zodpovědnost a já je musela vychovat sama.“

Marie pracovala neúnavně, aby svým dětem zajistila vše potřebné, obětovala své vlastní sny a touhy. Doufala, že jak budou stárnout, ocení její úsilí a oplatí jí to láskou a péčí. Ale jak roky plynuly, jejich návštěvy byly stále méně časté a jejich hovory více povrchní.

Před asi šesti měsíci začaly denní hovory. Zpočátku byla Marie nadšená. Myslela si, že její děti konečně pochopily, jak moc pro ně znamená. Ale netrvalo dlouho a začala cítit, že něco není v pořádku. Rozhovory byly krátké a často se točily kolem jejího zdraví a pohody.

„Jak se dnes cítíš, mami?“ ptaly se s hlasem zabarveným starostí, která působila nacvičeně.

„Jsem v pořádku,“ odpovídala Marie a snažila se skrýt své zklamání. „Jen obvyklé bolesti.“

Vzor pokračoval a Marie nemohla setřást pocit, že jejich náhlý zájem o její zdraví má více společného s jejím závětem než s upřímnou starostí. Nikdy nebyla člověk, který by lpěl na materiálních věcech, ale věděla, že její skromné úspory a dům, ve kterém žila, by byly pro její děti významným dědictvím.

Jednoho večera, když seděla sama ve svém slabě osvětleném obývacím pokoji, rozhodla se Marie čelit svým obavám přímo. Zvedla telefon a zavolala své nejstarší dceři Janě.

„Jano, potřebuji s tebou mluvit o něčem důležitém,“ začala s lehce třesoucím se hlasem.

„Jistě, mami. Co se děje?“ odpověděla Jana roztržitě.

„Všimla jsem si, že ty a tvoji sourozenci mi poslední dobou voláte každý den,“ řekla Marie opatrně volící slova. „A i když to oceňuji, nemohu se zbavit pocitu, že to není úplně upřímné.“

Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho, než Jana konečně promluvila.

„Mami, jen chceme mít jistotu, že jsi v pořádku,“ řekla defenzivně.

„Rozumím tomu,“ odpověděla Marie tiše. „Ale potřebuji vědět, jestli jde opravdu o mé zdraví nebo o něco jiného.“

Jana si těžce povzdechla. „Mami, máme tě rádi. Ale ano, také nás zajímá tvůj závěť. Jen chceme mít jistotu, že je vše v pořádku.“

Marie pocítila vlnu smutku. Doufala v jinou odpověď, ale hluboko uvnitř znala pravdu celou dobu.

„Chápu,“ řekla tiše. „Děkuji za upřímnost.“

Po zavěšení telefonu seděla Marie dlouho v tichu. Věděla, že ji děti milují svým způsobem, ale bolelo ji uvědomění si, že jejich starost je více motivována finančními zájmy než upřímnou náklonností.

Když její narozeniny přišly a odešly bez návštěvy od kteréhokoli z jejích dětí, Marie se smířila s realitou své situace. Pokračovala v uchovávání vzpomínek na jejich dětství a držela se naděje, že jednoho dne skutečně pochopí oběti, které pro ně udělala.

Ale prozatím nacházela útěchu v malých radostech svého každodenního života – teplu slunce na tváři při sezení u okna, zpěvu ptáků ve stromech a jednoduchém potěšení z dobré knihy.