„Od té doby mi děti volají každý den a ptají se na mé zdraví“: Ale necítím, že je to upřímné. Mám podezření, že jde o dědictví

Paní Marie seděla ve svém oblíbeném křesle a dívala se z okna svého skromného domku na předměstí. Podzimní listí padalo a malovalo zem v odstínech oranžové a červené. Hluboce si povzdechla a její myšlenky se zatoulaly k jejím třem dospělým dětem—Eliška, Jana a Michal. Bylo jí 75 let a přemýšlela, jestli si někdo z nich vzpomene zavolat nebo přijít na návštěvu.

Marie byla v důchodu už přes deset let. Její dny byly naplněny pletením, čtením a občasnou procházkou po okolí. Ale dnes, jako mnoho jiných dnů, pocítila záchvěv samoty. Její děti měly své vlastní životy, byly zaneprázdněné prací, rodinami a společenskými závazky. Navštěvovaly ji zřídka, a když už přišly, působilo to spíše jako povinnost než opravdová touha trávit s ní čas.

„Pamatuji si, když nás jejich otec opustil,“ pomyslela si Marie, oči jí zalily slzy. „Zůstala jsem sama na výchovu tří dětí. Pracovala jsem na dvou místech, abych vyšla s penězi, obětovala jsem své vlastní sny, abych jim zajistila vše potřebné.“ Otřela si slzu a zavrtěla hlavou. „A teď si ani nemohou najít pár minut na to, aby zavolali své staré matce.“

Právě když se chystala vstát a udělat si šálek čaje, zazvonil telefon. Mariino srdce poskočilo. Spěchala k telefonu s nadějí, že je to jedno z jejích dětí.

„Ahoj, mami,“ ozval se Eliščin hlas na druhém konci. „Jak se dnes cítíš?“

Mariino srdce trochu pokleslo. Eliščin tón byl zdvořilý, ale vzdálený. „Mám se dobře, miláčku,“ odpověděla. „Dnes mám narozeniny, víš.“

„Ach, správně! Všechno nejlepší k narozeninám, mami,“ řekla Eliška rychle. „Skoro jsem zapomněla. Mám tolik práce s dětmi.“

Marie se nuceně usmála. „To je v pořádku, miláčku. Chápu to.“

Po několika minutách povrchního rozhovoru Eliška zavěsila s příslibem brzké návštěvy, ale Marie zůstala s prázdným pocitem. Věděla, že ta návštěva se pravděpodobně nikdy neuskuteční.

Později toho dne zavolala Jana. Rozhovor byl téměř identický s tím s Eliškou—zdvořilý, ale odtažitý. Jana zmínila, jak je zaneprázdněná novou prací a jak by si přála navštěvovat častěji.

Michalův hovor přišel večer. Zněl upřímněji, ale byl stejně zaneprázdněný svým vlastním životem. Mluvil o své poslední pracovní cestě a o tom, jak plánuje koupit nový dům.

Když Marie zavěsila telefon potřetí toho dne, nemohla se zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Její děti nikdy nebyly tak pozorné dříve. Vždycky byly příliš zaneprázdněné na to, aby pravidelně volaly, natož každý den.

„Proč teď?“ přemýšlela nahlas. „Proč je najednou tak zajímá mé zdraví?“

Odpověď přišla jako bolestivý blesk jasnosti. Nebyla to starost o její blaho, co je vedlo k tomu volat každý den; byla to vyhlídka na dědictví. Marie šetřila pilně po mnoho let a její skromný domek měl značnou hodnotu.

„Čekají na mou smrt,“ pomyslela si hořce. „Jen mě sledují, aby zjistili, jak dlouho ještě musí čekat.“

Toto uvědomění ji zasáhlo jako tuna cihel. Hovory, které zpočátku vítala jako projevy lásky a starosti, nyní působily jako chladné kalkulace.

Marie strávila zbytek svých narozenin sama, tíha lhostejnosti jejích dětí na ni doléhala jako těžká deka. Věděla, že nemůže změnit jejich pocity ani motivace, ale rozhodla se najít nějaký klid ve svých zbývajících letech.

Když se naposledy podívala z okna předtím, než šla spát, zašeptala si pro sebe: „Možná jsem sama, ale nedovolím jejich chamtivosti definovat mé poslední dny.“