„Od osmnácti platím tátovi nájem za svůj pokoj. Teď čeká, že ho budu živit.“ – Můj příběh o rodinných účtech, křivdách a nezhojených ranách

„Tak kolik mi dneska dáš?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem ráno otevřela dveře bytu. Táta seděl u stolu, v ruce hrnek s kafem, a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem měla chuť otočit se na podpatku a už nikdy se nevrátit. Ale místo toho jsem si povzdechla a položila na stůl tisícovku. „To je za tenhle měsíc,“ řekla jsem tiše.

Bylo mi osmnáct, když mi táta oznámil, že už nejsem dítě a musím začít platit nájem za svůj pokoj. „Všichni musí něco platit,“ řekl tehdy. „Chceš být dospělá? Tak se podle toho chovej.“ Od té doby jsem každý měsíc skládala peníze na jeho stůl. Když jsem si chtěla koupit něco k jídlu, musela jsem si to zaplatit sama. Lednice byla rozdělená na půl – jeho jídlo a moje jídlo. Někdy jsem měla pocit, že žiju s cizím člověkem, ne s vlastním otcem.

Máma odešla, když mi bylo dvanáct. Prý už to s tátou nevydržela. Nechala mi dopis na stole: „Promiň, Aničko, ale já už nemůžu.“ Táta od té doby zahořkl. Přestal se smát, přestal se ptát, jak se mám. Jen pracoval a večer seděl u televize s lahví piva. Když jsem přišla domů později, ani nezvedl hlavu.

Když jsem začala chodit na gympl, doufala jsem, že se něco změní. Ale místo toho přišly první hádky o peníze. „Na co potřebuješ tolik peněz? To si myslíš, že peníze rostou na stromech?“ křičel na mě jednou večer, když jsem chtěla přihlásit na jazykový kurz. „Jestli chceš něco navíc, najdi si brigádu.“ Tak jsem si ji našla – roznášela jsem letáky po sídlišti a po večerech myla nádobí v restauraci U Tří lvů.

Kamarádky mi záviděly, že mám vlastní pokoj a svobodu. Kdyby jen věděly… Když jsem jim jednou řekla, že platím tátovi nájem, smály se. „To si děláš srandu! To je jak v nějakým americkým filmu!“ Jenže já jsem se nesmála.

Po maturitě jsem chtěla jít na vysokou do Brna. Táta jen pokrčil rameny: „Dělej si co chceš. Ale počítej s tím, že ti nic platit nebudu.“ Tak jsem šla. První rok byl těžký – bydlela jsem na koleji, jedla instantní polívky a chodila uklízet kanceláře. Ale byla jsem svobodná. Nikdo po mně nechtěl nájem za postel v dětském pokoji.

Po škole jsem se vrátila do Prahy. Práci jsem našla rychle – dělám účetní v malé firmě na Smíchově. Byt jsem si pronajmout nemohla dovolit, tak jsem se vrátila k tátovi. Myslela jsem, že když už vydělávám, bude to jiné. Ale nebylo.

„Tak kolik mi dneska dáš?“ ptal se dál každý měsíc. Někdy přidal: „A nezapomeň koupit toaletní papír a mlíko.“ Byla jsem pro něj spíš spolubydlící než dcera.

Jednou večer jsme seděli u televize a já sebrala odvahu: „Tati, proč jsi mi nikdy nepomohl? Proč jsi mě nenechal být dítětem aspoň chvíli déle?“ Podíval se na mě dlouze a pak řekl: „Protože život není fér. Musíš se naučit postarat sama o sebe.“

Pak přišla pandemie a táta přišel o práci v autodílně. Najednou byl doma pořád. Seděl u okna a koukal ven. Začal pít víc než dřív. Jednoho dne mi řekl: „Aničko, potřebuju pomoct s účty. Nemám z čeho platit elektřinu.“

V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny ty roky – všechny ty tisícovky, které jsem mu dávala od osmnácti let, všechny ty večery o samotě v pokoji s rozdělenou lednicí… A teď ode mě čeká pomoc? Jako by se nic nestalo?

„Tati,“ řekla jsem tiše, „proč bych ti měla pomáhat? Když já potřebovala pomoc, tys mi ji nedal.“

Mlčel dlouho. Pak jen zašeptal: „Jsem tvůj otec.“

Nevím, co je správné. Jsem pořád jeho dcera? Nebo jsme jen dva lidé v jednom bytě, kteří si navzájem platí účty? Když mu teď pomůžu, odpustím mu tím všechno? Nebo jen potvrdím, že rodina je opravdu jen účet k zaplacení?

Někdy v noci přemýšlím: Co vlastně znamená být rodina? Je to povinnost pomáhat si navzájem bez ohledu na minulost? Nebo máme právo říct dost – i když jde o vlastní krev?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit něco takového?