Nikdy nekončící půjčky: Když rodinné finance roztrhají vztahy

„To snad nemyslíš vážně, Martine! Už je to půl roku a tvoje máma nám nevrátila ani korunu!“ vyhrkla jsem, když jsem znovu otevřela internetové bankovnictví a viděla, že na účtu je sotva na nájem. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, ale v našem bytě bylo dusno jako před bouří.

Martin se na mě podíval s unaveným výrazem. „Prosím tě, buď trpělivá. Máma to teď nemá jednoduchý. Vždyť víš, jak to je s jejím podnikáním.“

Zhluboka jsem se nadechla, abych nevybuchla. „To vím, ale taky vím, že jsme jí půjčili sto tisíc. To nejsou drobné! A teď máme problém zaplatit školku pro Aničku. Co mám říct učitelce? Že babička potřebovala nový kotel?“

Martin mlčel. Věděla jsem, že ho to trápí, ale zároveň jsem cítila, jak se mezi námi staví neviditelná zeď. Vždycky byl na svou mámu fixovaný. Po smrti jeho otce byli jen oni dva a já to respektovala. Ale teď šlo o naši rodinu.

Vzpomněla jsem si na ten den, kdy za námi přišla. Seděla u našeho stolu, ruce složené v klíně, oči zarudlé od pláče. „Děti, já už nevím, co mám dělat. Ten kotel mi vypověděl službu a bez něj v zimě nevydržím. Banka mi nepůjčí, víte, jak to je…“

Martin ji objal a já cítila, jak se ve mně mísí soucit s obavou. Věděla jsem, že to není poprvé. Už před třemi lety jsme jí pomáhali s dluhy po tátovi. Tehdy slíbila, že už nikdy… Ale sliby jsou v naší rodině jako pára nad hrncem.

„Mami, my ti pomůžeme,“ řekl tehdy Martin bez zaváhání. Já jen přikývla. Co jsem měla dělat? Nechat ji napospas zimě?

Teď jsem si ale připadala jako hlupák. Každý měsíc jsme čekali na splátku a místo toho přišla další výmluva: „Ještě mi nezaplatili fakturu… Musela jsem zaplatit elektrikáře…“

Začala jsem být podrážděná i na Aničku. Když chtěla nové pastelky nebo jít do kina s kamarádkou, musela jsem jí říct ne. A ona nechápala proč.

Jednoho večera jsem se rozhodla, že to musím řešit sama. Zavolala jsem tchyni.

„Dobrý večer, paní Nováková,“ začala jsem formálněji než obvykle.

„Jitko, prosím tě, říkej mi přece mami,“ zasmála se nervózně.

„Chtěla jsem se zeptat… ohledně té půjčky… Už opravdu potřebujeme peníze zpátky.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Jitko, já vím… Ale teď to prostě nejde. Všechno zdražilo… Ale slibuju, že příští měsíc už něco pošlu.“

Zavěsila jsem s pocitem marnosti. Martin se mě snažil utěšit, ale já už mu nevěřila. Začala jsem si všímat, jak se vyhýbá tématu peněz. Když přišel výpis z účtu nebo složenka, rychle ji schoval do šuplíku.

Jednou večer jsem slyšela jeho telefonát s matkou.

„Mami, Jitka už je fakt naštvaná… Já nevím, co mám dělat…“

Cítila jsem se zrazená. Proč to řeší za mými zády? Proč nejsem součástí jejich rozhovorů?

Začala jsem být podezřívavá. Prohlížela jsem mu telefon, hledala zprávy od tchyně. Nic nenašla – jen pocit viny a studu.

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná. „Mami, proč nemůžu jet se školkou na výlet? Všechny děti jedou…“

Objala jsem ji a slíbila jí, že příště pojede taky. Ale v duchu jsem věděla, že pokud se něco nezmění, bude těch „příště“ čím dál víc.

Začala jsem uvažovat o tom, že půjdu za tchyní osobně. Martin byl proti: „Prosím tě, nedělej z toho drama.“

Ale já už nemohla dál čekat.

Jedno sobotní dopoledne jsem nasedla do tramvaje a jela k ní domů. Otevřela mi ve vytahaném svetru a s kruhy pod očima.

„Jitko… co tu děláš?“

„Musíme si promluvit.“

Sedly jsme si ke stolu. „Paní Nováková… mami… Já už to takhle dál nezvládnu. Potřebujeme ty peníze zpátky. Nejde jen o nás dva – jde o Aničku.“

Tchyně začala plakat. „Já vím… Jsem hrozná matka… Ale já prostě nemám z čeho.“

Chtěla jsem ji utěšit, ale zároveň ve mně rostl vztek. „A co mám říct Aničce? Že nemůže na výlet kvůli tomu, že babička neumí hospodařit s penězi?“

Tchyně mlčela.

Cestou domů jsem měla pocit prázdnoty. Martin mě čekal ve dveřích.

„Tak co?“

„Nic. Nemá z čeho.“

Sedli jsme si naproti sobě a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu opravdu mluvili.

„Martine… Já už takhle nemůžu žít. Musíme si nastavit hranice – i vůči tvojí mámě.“

Mlčel dlouho.

„Já vím… Ale je to moje máma.“

„A já jsem tvoje žena a Anička tvoje dcera.“

Ten večer jsme se pohádali jako nikdy předtím. Padala slova jako zrada, sobectví i láska.

Nakonec jsme se dohodli: další půjčka už nebude. A pokud peníze nepřijdou do konce roku, budeme muset zvážit právní kroky – i když to znamená rozkol v rodině.

Od té doby je mezi mnou a tchyní napětí. Martin je smutný a Anička nechápe proč už babička nechodí na návštěvy tak často.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala bych to znovu? Je rodina opravdu důležitější než naše vlastní štěstí? Nebo bychom měli myslet především na sebe?

Co byste udělali vy? Má rodinná loajalita své hranice?